UDÁLOSTI: Ústavní soud je v tom nevinně
Nejprve rekapitulace toho, co se stalo: Ústavní soud nálezem z 14. 3. 2001 rozhodl o tom, že zákon č. 347/2010 Sb. (balíček škrtů) se ruší uplynutím 31. 12. 2011 (vláda má tedy rok na to, aby jej projednala ústavně konformním způsobem).
Navrhovatelé (sociálně demokratičtí poslanci) si stěžovali, že vládní většina zneužila institutu legislativní nouze, že byla „zkráceným řízením“ neodůvodněně vypuštěna obecná rozprava a nově zvoleným senátorům bylo fakticky odepřeno právo hlasovat. Vláda dala balíček poslancům k dispozici úmyslně později, protože údajně nechtěla přijít s nepopulárními opatřeními těsně před obecními volbami a volbami do Senátu, a zároveň dosáhla toho, že o věci hlasoval ještě Senát ve starém složení, kde měla „pravice“ většinu.
Vláda argumentovala tím, že použití institutu legislativní nouze bylo namístě (zabránilo se podstatným hospodářským škodám), bylo třeba dosáhnout toho, aby zákony platily od 1. ledna t.r., tj. současně se státním rozpočtem na letošní rok, a zabránit opozičním obstrukcím a zdržovačkám.
Pokud jde o politické motivy vládního postupu, je to, co tvrdili navrhovatelé, sice spekulace, ale zejména v případě urychleného projednání v Senátu víc než pravděpodobná. Stejně opodstatněná je i vládní obava z opozičních obstrukcí.
Ústavní soud rozhodoval o proceduře. Vychází z čl.1 odst. 1 Ústavy. Ve zdůvodnění nálezu se hovoří o tom, že rozhodování o hospodářských škodách není rozhodování v právním slova smyslu, ale rozhodování politické. Taky se upozorňuje na to, že opozice je vázána povinností a odpovědností za výkon své funkce, má být odpovědná a konstruktivní. Rozhodnutí ÚS je opřeno o určení vztahu vládní většiny a opozice v parlamentu: každé omezení práva opoziční menšiny musí být důkladně zdůvodněno, přičemž povážlivá je už i definice stavu legislativní nouze v §99 Jednacího řádu Sněmovny. Zdůvodnění odkazuje na zákonné úpravy v Německu a Rakousku, pečlivější a navíc v nové době nepoužité (právního laika poněkud znejistí mylné tvrzení, že Národní rada je horní komorou rakouského parlamentu). A ÚS má nejspíš pravdu v tom, že pokud je urychlené přijetí zákona zdůvodňováno potřebami státního rozpočtu, který prosadila tatáž vláda, není to zcela korektní. Rozhodnutí soudu odložit zrušení na konec letošního roku je sice pochopitelné, ale zjevně politické a hřeší proti zásadě (nikoli právní) „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“.
Soudce Jiří Mucha ve svém odlišném stanovisku mluví o obavě, že by se s parlamentního jednání mohlo stát soudní řízení, ve kterém se pokračuje v „politickém“ rozhodování soudními prostředky, kde se stává z vládní většiny obžalovaný a z opozice, která v hlasování neuspěla, zase žalobce, což je cesta k „třetí komoře parlamentu“.
To už je ovšem politický problém a týká se i morální roviny. Politická situace a morální stav české společnosti a politiky Ústavní soud do situace, kterou popsal soudce Mucha, brutálně tlačí. Ústavní soud se těžko brání rozhodovat politicky, protože je k tomu soustavně a úporně nucen dvěma dotěrnými žalobníčky, především opozicí. Vztah mezi koalicí a opozicí je u nás nesnesitelně vyostřen. Vinu na tom mají obě strany, poslední krok ovšem znamenalo prosazení tzv. paroubkismu v ČSSD (zásada: bez nás si pánové ani ruce neumejou). Dnešní nová garnitura ve straně v této linii pokračuje.
Model politického rozhodování je následující: nejprve se sporná záležitost projedná v PS za mocné obstrukce opozice. Pak se přenese do Senátu, který ji neschválí. Následuje další projednání v PS rovněž za mocné obstrukce opozice. Pak se zákon dostane do rukou často kverulujícího prezidenta, který ho může vrátit do PS. Následuje další opoziční obstrukce. Poté je zákon schválen, to ale neznamená, že je vyhráno. Opozice se obrací k Ústavnímu soudu, který je nucen dělat rozhodčího mezi ní a koalicí. Za těchto okolností je legislativní činnost v podstatě ochromena a vše, co udělá ÚS, je chtě nechtě politikum.
Politika nemůže fungovat a společnost normálně žít, pokud chybí aspoň minimum konsensu a dobré vůle. Bez toho je taky velmi svízelné dbát na dodržování zákonů, protože každý myslí jen na to, jak je obcházet. Konsensus a dobrá vůle předpokládají, že lidé společně něčemu věří a že to něco musí být poměrně přesně vymezeno. U nás se od r. 1989 pohybujeme spíš k horšímu a horšímu. Je povinností občana a politika (v demokracii by měl být každý občan politikem, odkazuji na Masaryka) se tomuto vývoji opřít. Jistě, občan může místo toho všechno svést na Ústavní soud. Ale – je mi líto – v tom případě na něj svádí i své selhání a svou nedostatečnost.
LN, 22.3.2011
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
