Ústavní soud vyhověl sociálně demokratickým poslancům a zrušil právní úpravu zdravotnických nadstandardů, zvýšení poplatku za hospitalizaci a sankční pravomoci zdravotních pojišťoven vůči poskytovatelům zdravotnických služeb. Zatímco standardy a nadstandardy jsou zrušeny okamžikem vydání Nálezu ÚS ve Sbírce zákonů, úprava poplatků a sankční povinnost až ke konci tohoto roku, zjevně z pragmatických důvodů (nemocnice s těmi penězi letos počítaly).

Právní stránku problému rád přenechám povolanějším, zde jen dvě poznámky k tomu, co to znamená pro občany, tedy pacienty, a k k politickému aspektu věci.

Je hezké, že v rozhodování o sankční pravomoci pojišťoven ÚS dbal na to, aby byla zachována rovnost mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickými zařízeními. Ještě důležitější mi i na základě mých životních zkušeností připadá uplatnění rovnosti mezi pacientem a zdravotnickým zařízením, resp. jeho odpovědnými pracovníky. Problém je v tom, že z minulého režimu jsme zdědili vztahy víceméně nedefinované: o povaze poskytované péče rozhoduje odborník (což je samo o sobě jistě správné), některé její aspekty bylo však možné tak říkajíc neformálně ovlivnit. "Nadstandardy" byl pokus vnést do tohoto ovlivňování jakýsi pořádek: odlišit to, do čeho pacient jistě nemá co mluvit, od toho, kde může uplatnit své přání, a to formou "zaplatíš – dostaneš", a to přesně určeným způsobem a na fakturu. Ústavní soud samu myšlenku nadstandardů nezproblematizoval, nicméně i tak jeho rozhodnutí fakticky znamená krok zpátky. Pacient měl do nynějška možnost připlatit si třeba na lepší nitrooční čočky. Teď je bude moci dostat taky, a to buď proto, že si zaplatí všechno sakumprásk (doposud platil jen částku, která byla "nad standard"), anebo je dostane podle uvážení zdravotního zařízení v rámci standardu. Tak vzniká příležitost pro to, aby se pacient s odpovědným pracovníkem dohodli na neformálním kompromisu mezi oběma krajnostmi. Při tomto "neoficiálním" řešení přitom pacient vždycky tahá za kratší konec a je tak trochu v pozici nevolníka k feudálnímu pánovi. Nu, mladým a zdravým lidem to třeba nemusí tolik vadit (dostanou se do podobné situace jen výjimečně), jenomže dřív nebo později každý přestane být mladý a zdravý. Situaci ještě komplikuje to, že o případných "nadstandardech" se má napříště hlasovat ve sněmovně a jejich průchodnost bude případ od případu záviset na momentálním stavu třídního boje mezi koalicí a opozicí.

A pokud jde o politiku: předseda poslaneckého klubu ČSSD Tejc se kdysi nechal slyšet, jak bude dobré, vyhraje –li prezidentskou volbu Miloš Zeman, protože se vzhledem k prezidentské pravomoci otevře šance k tomu, aby v Ústavním soudu získali většinu levicoví soudcové. Nevím, zda v Ústavním soudu získala teď podle přání JUDr. Tejce opravdu převahu "levice" nad "pravicí". Nevím, jak se pozná levicový soudce od pravicového, navíc si nemyslím, že by soudce měl být "levicový" nebo "pravicový". v každém případě ale soudci, kteří byli v ÚS už před letošními Zemanovými nominacemi, uplatnili odlišná stanoviska buď k nálezu jako celku, nebo k některým výrokům, případně k jejich odůvodnění. Přenesl se tedy konečně třídní boj mezi "pravicí" a "levicí" i na posvátnou půdu Ústavního soudu?

4. července 2013