Když to budeme brát čistě technicky, zvolil si předseda ČSSD při svém nástupu do čelných politických pozic efektivní strategii. Na rozdíl od svých předchůdců se nebránil zapojení KSČM do politické hry - to mu nejprve umožnilo rok celkem pohodlně a bez problémů vládnout a pak být tři roky hlavou neobyčejně výkonné opozice.

Navíc zaangažoval dr. Ratha a taky s jeho pomocí ODS dokázal, že Klausova a Topolánkova strana ani zdaleka nemá monopol na tvrdou a útočnou politiku. Bez problémů během roku v podstatě dotáhl Topolánkův náskok. Volební vítězství ODS pak bylo té povahy, že si s ním vítězové nedokázali nic rozumného počít. Koaliční vláda se dostala ke kormidlu způsobem, nad jehož korektností se vznášejí veliké otazníky.

Díky vytrvalé a zničující Paroubkově opoziční aktivitě se vládě nakonec podařilo prosadit jen málo reformních kroků, přičemž zdravotní reforma popudila proti vládě veřejnost a způsobila v koalici rozkol.

Také Paroubkovy plány na změnu v zahraniční politice ("mnoho azimutů", odpor vůči radaru) nalezly ve veřejnosti ohlas. Spolupráce s KSČM většině lidí nevadila. Paroubek šel od úspěchu k úspěchu, vyhrál triumfálním způsobem dvoje volby, labilní vláda ztrácela postupně schopnost vládnout, kompromitovala se ve veřejnosti, všechny vládní strany zachvátil rozklad. Závěrečným akordem této kakofonie byl potupný pád vlády uprostřed evropského předsednictví, do něhož koalice vstoupila s nezřízeným chvástáním.

Jenže pádem vlády se situace změnila. Paroubek ztratil výhodnou pozici nemilosrdného kritika vládní moci. ČSSD utrpěla citelnou porážku ve volbách do Evropského parlamentu. Preference sociálních demokratů začaly padat. A v těchto kulisách se Paroubkova politika začala najednou jevit jinak.

Předseda ČSSD se při návštěvě Moskvy okázale sešel s ruským premiérem Putinem. Na hodinové schůzce je cosi nepřiměřeného: proč si představitel tak významné a ve vztahu k ČR, co si budeme povídat, chtivé velmoci udělal čas na českého opozičního politika?

Paroubek tvrdě prosazoval na kandidátky strany populární osobnosti, které do té doby neměly s politikou ani ČSSD mnoho společného. S mimořádným vypětím se stavěl za dr. Ratha v situaci, kdy středočeský hejtman svými imperátorskými kroky rozladil nejen veřejnost, ale i špičky sociální demokracie. A prosadil nominaci zelené přeběhlice Zubové na volitelné místo v Praze, což je jen obtížné vykládat jinak než jako odměnu za pomoc při svržení Topolánkovy vlády.

Tímto sledem poněkud surreálných kroků, který poněkud připomíná aktivitu hlavního hrdiny prvorepublikánského filmu U nás v Kocourkově, Paroubek sice zvýšil nepokoj uvnitř sociální demokracie, jenže se teď nemá čeho bát - tak těsně před volbami by si v čele strany troufl přepřahat jen politický sebevrah. Pokud ovšem volby prohraje, budou ho chtít jeho straničtí kolegové rozkrájet na nudle.

Co se vlastně stalo? Změnil se snad Paroubek? Ani náhodou. Změnilo se jen všechno kolem něho. Paroubek je čím dál tím stejnější v čím dál tím víc změněné kulise. A protože to trvá už dosti dlouho, je čím dál tím jasněji vidět, jaký vlastně je: umanutý monomaniak posedlý svou vizí a odtržený od reality.

Od předsedy ČSSD se přitom nedá očekávat, že by snad, jako kdysi Miloš Zeman, v případě neúspěchu uraženě rezignoval a utekl do lesů. Když sociálním demokratům prohraje volby a budou se ho chtít zbavit, budou s ním mít pořádnou práci. Z toho zároveň taky vyplývá, co to bude znamenat, když naopak (což vůbec není vyloučeno) volby přece jen vyhraje.

Politická dráha Jiřího Paroubka je svým způsobem pozoruhodná. Předseda ČSSD není neřiditelná střela v tom smyslu, že by byl nevypočitatelný. Problém je spíš v tom, že jednou nasměrován, řítí se zvoleným směrem bez ohledu na okolnosti.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.