Sociálně demokratičtí premiéři nemívali v minulosti při výběru ministrů zdravotnictví šťastnou ruku – počínaje dr. Davidem, který nakonec zakotvil v Bohnicích (jako ředitel, ovšem) a konče strašlivou ministryní Emmerovou. Snad proto sáhl nyní premiér Paroubek k pozoruhodnému experimentu a dal celé zdravotnictví do pronájmu mohutné zaměstnanecké lobby soustředěné kolem dr. Ratha. Dr. Rath má za sebou strmou kariéru: začal jako předseda nezávislých lékařských odborů tím, že slíbil lékařům platy jako v Německu a pacientům, že pokud lékaři ty platy nedostanou, bude je to bolet. To ho předurčilo k ovládnutí profesní organizace, sdružující povinně všechny lékaře. Prostřednictvím svých lidí ji ovládá dodnes.

Paroubkovo rozhodnutí vykazuje jisté rysy zoufalství. ČSSD potřebuje před volbami nutně aspoň nějaké zdání úspěchu. Ve zdravotnictví se přitom úspěch počítá dvakrát: jde o mohutný malstroem, černou díru pohlcující veřejné i státní peníze, vedle důchodové oblasti další mohutný zdroj vnitřního zadlužení společnosti. Pramínek, z něhož čerpá většinu příjmů, zdravotní pojištění, není dostatečně silný. Největší zdravotní pojišťovna, VZP, před sebou valí mohutný balvan mnohamiliardového dluhu.

Propachtovat zdravotnictví jednomu z účastníků tohoto kolotoče je podobné, jako kdyby Škodovku dostaly do správy odbory jednoho z jejích závodů. Nápad, jak vidno, dobrodružný formou a ryze socialistický obsahem. Navíc dr. Rath je z hlediska premiéra Paroubka a jeho strany externista (není členem ČSSD; pokud mu strana zabezpečí požitky a kariéru, rád do ní vleze, a jakmile se ukáže být toho neschopnou, tak z ní zase vystoupí). Dr. Rath a jeho lidé jsou sportovní tým, který si díky blahovůli vedení ČSSD svůj zápas o moc píská sám.

Nyní firma dr. Rath a spol. ovládá Českou lékařskou komoru, na níž je existenčně závislý každý český lékař (bez členství v ní nesmí vykonávat praxi). Díky Paroubkovi dostal její šéf po krátkém zápase s prezidentem Klausem pod palec ministerstvo zdravotnictví. Zbýval jen mohutný finanční zdroj, pojišťovny, a především největší z nich, VZP. Další nástroj, jímž je možné ovládat neposlušné soukromé lékaře, ale zprostředkovaně vlastně i veřejnost, skládající se v dané chvíli ze samých faktických nebo aspoň potenciálních pacientů. V okamžiku, kdy se zdravotnictví promění opět v jednu centralizovanou mašinerii, jsme mu my pacienti vydáni na milost a nemilost. Je tu ovšem jistá odlišnost od minulého režimu: tehdy bylo zdravotnictví jen jednou součástí všemocného centralizovaného státu (což ho omezovalo a do jisté velmi omezené míry zlidšťovalo), dnes je autonomní: má podobnou autonomii jakou má v těle nemocného zhoubný nádor. A my – pacienti – s úžasem zjišťujeme: tím, že jsme celý život platili zdravotní pojistné, vydali jsme se posléze nevědomky na milost a nemilost do rukou dr. Ratha a jeho lidí.

Rathova kampaň proti ředitelce Musílkové včetně kriminalizace a politizace problémů VZP vzbuzovala dojem, že jde z Rathovy strany o osobní zášť. Tento dojem je ovšem mylný. Rath jen potřeboval nahradit staromódní úřednici, která měla dojem, že stojí v čele veřejné instituce a není jeho podřízenou, někým podstatně vstřícnějším. Jakmile Musílková rezignovala, začal se o ní vyjadřovat velmi ohleduplně.

Ředitelčině rezignaci předcházelo jednání renovované správní rady VZP. Skončilo patem (pro odvolání Musílkové byla polovina zúčastněných, stejně pro volbu předsedy, nominovaného Rathem, a místopředsedy, člena ODS). V tu chvíli zjevně ředitelka nazřela beznadějnost svého postavení a ohlásila odstoupení: Rath měl v záloze ještě výměnu dalších deseti členů rady (zástupce „pacientů“, které nominuje PS; rudá hlasovací mašinerie by mu jistě vyšla vstříc). A Rathův náměstek, který prováděl ve VZP kontrolu, se souhlasem svého ministra zveřejnil její průběžné výsledky, což je mírně řečeno „nestandardní“ postup.

Jakkoli ředitelku Musílkovou chápu, považuji její krok za nešťastný. Nejen proto, že vznikne podezření, jakoby na ni byli Rathovi lidé vyšťourali něco, co ji k rezignaci donutilo. Člověk by si měl v okamžiku, kdy ne sebe bere takovou významnou funkci, být vědom toho, že na něj třeba bude v některé chvíli klást zcela enormní nároky, jimž je třeba dostát. Klasický příklad člověka, který si něčeho podobného nebyl vědom, byl dr. Edvard Beneš v roce 1948: i když asi nemohl zvrátit vývoj událostí, mohl podstatnou měrou přispět k tomu, aby situace byla daleko přehlednější a komunisté nemohli např. mluvit o tom, že převzali moc legální cestou. Rathové bývají v této zemi zpravidla úspěšní, přesto je třeba jim do poslední chvíle vzdorovat.

Paroubkovo svérázné řešení krize ve zdravotnictví má velice ruskou povahu. Když se Rusko začalo vzpamatovávat z mongolské poroby, nezbývalo panovníkům než dávat rozsáhlé oblasti správy země do pachtu bojarům. Protože Rusko nemělo tak jemně vypracovaný systém, jakým byl evropský feudalismus, bojaři se zakrátko vzmohli a začali ohrožovat stabilitu a integritu státu. Carovi pak zpravidla nezbylo než je vyvraždit. Něco velmi podobného se odehrálo po rozpadu SSSR. Prezident Putin to řeší civilizovaněji, moderní bojary pouze zavírá. V tom je pro dr. Ratha jakási naděje.

Paralela je to, přiznávám, dosti volná, vypovídá však o tom, jak strašlivá nekulturnost vládne v naší politice po osmi letech sociálnědemokratické vlády. Všechny divoké excesy Klausovy privatizace vypadají ve srovnání s Paroubkovými experimenty jako nevinná dětská hra. Dojde k mafianizaci celých velkých oblastí státní správy, k jejíž likvidaci pak bude zapotřebí – stejně jako v Rusku – ještě větší dávky barbarství, než které znamená už ona sama?

26. listopadu 2005

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.