UDÁLOSTI: Tři omyly Václava Klause
Klausův rozhovor pro časopis Týden z 8. ledna t.r. (Smrtící zkušenost vládnutí) je zatím největší Klausovo vypadnutí z prezidentské role. Dalo se to čekat, napětí mezi ním a předsedou ODS Topolánkem zejména v posledních týdnech narůstalo; bylo zjevné, že si Topolánek některé věci do budoucna nenechá líbit.
„ODS přijala tuto vládu za jakoukoli cenu“, píše Klaus, „za cenu přeběhlíků, za cenu kývání na zelenou ideologii, za cenu pana Schwarzenberga, za cenu v podstatě i rozkolu v ODS.“ Přitom na rozkolu v ODS se Klaus mocně spolupodílel a pokračuje v tom i tímhle rozhovorem. Prezident se plete do vnitřních záležitostí jedné z politických stran a používá k tomu svého prezidentského úřadu jako jakéhosi autoritativního beranidla. Zároveň předem desauvuje vládu, kterou má jmenovat. To tu zatím ještě nebylo.
Rozhovor je však taky poučný. Jsou v něm jasně zformulovány tři Klausovy chybné závěry: souvisí spolu a navzájem se v něm proplétají.
Omyl první
Prezident obhajuje svůj postup po červnových volbách. Má pravdu, že nebylo chybou, když pověřil Topolánka vyjednáváním o sestavení vlády. Má pravdu, že nebylo chybou čekat s definitivním jmenováním Topolánka premiérem na volbu předsedy PS (aby do jeho rukou mohla napřed podat demisi Paroubkova vláda). Má pravdu, že nebylo chybou, když se zasloužil o „dočasnou“ volbu předsedy PS. Má pravdu, že nebylo chybou, když se jmenováním premiéra pro druhý pokus čekal, než proběhnou komunální a senátní volby. Ale vůbec nemá pravdu, že nebylo chybou, když v druhém pokusu jmenoval znovu Topolánka. Bylo by bývalo vhodné a slušné, i když mu to ústava nepřikazuje, kdyby byl pověřil Paroubka jako předsedu druhé nejsilnější strany. Nejde tady o respektování žebříčku volebních výsledků, ale o skutečnost, že tyto dvě strany, ODS a ČSSD, jsou výrazně silnější než ostatní a mohou se prokázat slušnou podporou v PS pro „své“ vlády. Bylo a je zjevné, že cesta k rozumnému řešení vede přes Paroubkův pokus (a upřímně řečeno, přes jeho neúspěch). Klausův „nejvíce srozumitelný argument“ proti jmenování Paroubka premiérem je ve skutečnosti nesmysl. Kdyby se prý postupovalo takto, musela by při třetím pokuse dostat příležitost třetí politická strana a při desátém desátá. Pan prezident dobře ví, že pokusů nebude deset, nýbrž jen tři, když se tak rozhodne, a že komunistická strana na rozdíl od ODS a ČSSD nemá nejmenší šanci sestavit vládu.
Topolánek si ovšem sám namydlil schody, když bez boje opustil projekt trojkoalice. Trojkoalice byla nejspíš příliš slabá na to, aby dostala v PS důvěru, ale dost silná na to, aby dokázala Paroubkovi zhatit „jeho“ pokus. Kdyby se tak stalo, vypadala by situace po dvou pokusech jinak, než bude nejspíš vypadat teď po dvojím Topolánkově neúspěchu, a Paroubkova pozice by byla mocně otřesena.
Dát pokus Paroubkovi by bylo samozřejmě spojeno s rizikem, že uspěje (jeho „tábor“ byl ukázněnější a spolehlivější než ten trojkoaliční), což by bylo velmi nepříjemné pro ODS, její spojence i pro Českou republiku. Jenže v žádném případě by to nebyl konec světa, a rozumná politika se bez rizika neobejde.
Omyl druhý
Pro Klause plyne z jarního volebního výsledku „jediný možný závěr“, totiž „že bez elementární shody dvou nejsilnějších politických stran o čemkoli, o vládnutí, tolerování, předčasných volbách nebo čemkoli dalším prostě není možné, aby se cokoli v této zemi pohnulo“. To ovšem není pravda. Ústava nabízí řešení i pro případ, kdy se strany dohodnout nedokážou: cestu tří pokusů, po nichž mohou (i když nemusí) být předčasné volby. Je to cesta poněkud kostrbatá, protože ústava z pochopitelných důvodů podporuje konsensus proti „nedohodě“ (podporuje ho, jak se zdá, na naše neurovnané poměry až příliš). Na cestě k předčasným volbám je ovšem při rovnosti sil nepředstavitelné, že by ODS (se svými spojenci) neprokázala aspoň jednou schopnost nedat důvěru vládě politického soupeře. Na Paroubka teď díky Topolánkově neobratnosti a Klausově nekorektnosti zbývá třetí, nejvýhodnější pokus, a může jím vydírat.
Samozřejmě, to, že se politická strana odmítá dohodnout a upřednostňuje předčasné volby, musí být náležitě zdůvodněno. Důvod je v tomto případě zjevný. Obě nejsilnější strany jsou natolik disparátní, že se nebudou schopny dohodnout na nějaké účinně politice, jen na dělbě moci. Navíc si před volbami úspěšně navzájem malovaly rohy a kopyta a jedna jako druhá se zapřísahala svým voličům, že se s protivníkem nespustí. Jejich povolební mesaliance by lidi právem urazila.
Omyl třetí
Klausovy výhrady ke Straně zelených jsou už na první pohled zaujaté a nesmírně přehnané: „strana s odlišným světonázorem, s odlišnou základní ideologií o společenském uspořádání a v tomto smyslu… pro mě absolutně na druhé straně jakési ideologické bariéry“. Vztyčování ideologických bariér na politické scéně (pokud to nejsou bariéry mezi demokratickými a totalitními stranami) prozrazuje jistý fanatismus. A navíc: cožpak při tomto pohledu není i ČSSD na druhé straně jakési ideologické bariéry, možná daleko víc, protože hodlá spolupracovat (a už spolupracovala) s komunisty? A co teprve KSČM?
ODS má přes všechny oprávněné výhrady k zeleným blíže než k Paroubkově ČSSD, o KSČM ani nemluvě. Navíc se zelení po volbách ukázali být dosti loajálním partnerem. Klausovy výhrady k nim mají jednak prestižní ráz (cítí za nimi svého úhlavního nepřítele, exprezidenta Havla; považuje Havla za většího nepřítele než Filipa?). Navíc mu neuniklo, že ho zelení v prezidentské volbě určitě podporovat nebudou. Lidsky pochopitelná nechuť bohužel přispívá k nevěcné démonizaci nejmenší parlamentní strany, a politicky neobstojí.
A závěr? Prezident v rozhovoru předestřel vlastní alternativu k vládě, kterou musí jmenovat. Měla by spočívat na nějaké dohodě obou největších politických stran (přitom mu jedna z nich nestála za to, aby jí dopřál možnost zkusit štěstí při sestavování vlády, i když to jejímu předsedovi na půl úst slíbil). Tato alternativa je, jak z předchozího vyplývá, politicky nešťastná a morálně problematická: strany by se dohodly na rozdělení postů, a pokud jde o program, by se navzájem neutralizovaly. Je to ale taky alternativa pro Klause nebezpečná. Paroubek není Zeman. Není to intelektuál, ale bezohledný manažer, který uzrál v nechutném prostředí minulého režimu. Navíc mu Klaus i ODS dali v posledním půlroce jasně najevo, že se ho bojí. Být Klausem, rozmyslil bych si brát ho takhle do party.
8. ledna 2007
„ODS přijala tuto vládu za jakoukoli cenu“, píše Klaus, „za cenu přeběhlíků, za cenu kývání na zelenou ideologii, za cenu pana Schwarzenberga, za cenu v podstatě i rozkolu v ODS.“ Přitom na rozkolu v ODS se Klaus mocně spolupodílel a pokračuje v tom i tímhle rozhovorem. Prezident se plete do vnitřních záležitostí jedné z politických stran a používá k tomu svého prezidentského úřadu jako jakéhosi autoritativního beranidla. Zároveň předem desauvuje vládu, kterou má jmenovat. To tu zatím ještě nebylo.
Rozhovor je však taky poučný. Jsou v něm jasně zformulovány tři Klausovy chybné závěry: souvisí spolu a navzájem se v něm proplétají.
Omyl první
Prezident obhajuje svůj postup po červnových volbách. Má pravdu, že nebylo chybou, když pověřil Topolánka vyjednáváním o sestavení vlády. Má pravdu, že nebylo chybou čekat s definitivním jmenováním Topolánka premiérem na volbu předsedy PS (aby do jeho rukou mohla napřed podat demisi Paroubkova vláda). Má pravdu, že nebylo chybou, když se zasloužil o „dočasnou“ volbu předsedy PS. Má pravdu, že nebylo chybou, když se jmenováním premiéra pro druhý pokus čekal, než proběhnou komunální a senátní volby. Ale vůbec nemá pravdu, že nebylo chybou, když v druhém pokusu jmenoval znovu Topolánka. Bylo by bývalo vhodné a slušné, i když mu to ústava nepřikazuje, kdyby byl pověřil Paroubka jako předsedu druhé nejsilnější strany. Nejde tady o respektování žebříčku volebních výsledků, ale o skutečnost, že tyto dvě strany, ODS a ČSSD, jsou výrazně silnější než ostatní a mohou se prokázat slušnou podporou v PS pro „své“ vlády. Bylo a je zjevné, že cesta k rozumnému řešení vede přes Paroubkův pokus (a upřímně řečeno, přes jeho neúspěch). Klausův „nejvíce srozumitelný argument“ proti jmenování Paroubka premiérem je ve skutečnosti nesmysl. Kdyby se prý postupovalo takto, musela by při třetím pokuse dostat příležitost třetí politická strana a při desátém desátá. Pan prezident dobře ví, že pokusů nebude deset, nýbrž jen tři, když se tak rozhodne, a že komunistická strana na rozdíl od ODS a ČSSD nemá nejmenší šanci sestavit vládu.
Topolánek si ovšem sám namydlil schody, když bez boje opustil projekt trojkoalice. Trojkoalice byla nejspíš příliš slabá na to, aby dostala v PS důvěru, ale dost silná na to, aby dokázala Paroubkovi zhatit „jeho“ pokus. Kdyby se tak stalo, vypadala by situace po dvou pokusech jinak, než bude nejspíš vypadat teď po dvojím Topolánkově neúspěchu, a Paroubkova pozice by byla mocně otřesena.
Dát pokus Paroubkovi by bylo samozřejmě spojeno s rizikem, že uspěje (jeho „tábor“ byl ukázněnější a spolehlivější než ten trojkoaliční), což by bylo velmi nepříjemné pro ODS, její spojence i pro Českou republiku. Jenže v žádném případě by to nebyl konec světa, a rozumná politika se bez rizika neobejde.
Omyl druhý
Pro Klause plyne z jarního volebního výsledku „jediný možný závěr“, totiž „že bez elementární shody dvou nejsilnějších politických stran o čemkoli, o vládnutí, tolerování, předčasných volbách nebo čemkoli dalším prostě není možné, aby se cokoli v této zemi pohnulo“. To ovšem není pravda. Ústava nabízí řešení i pro případ, kdy se strany dohodnout nedokážou: cestu tří pokusů, po nichž mohou (i když nemusí) být předčasné volby. Je to cesta poněkud kostrbatá, protože ústava z pochopitelných důvodů podporuje konsensus proti „nedohodě“ (podporuje ho, jak se zdá, na naše neurovnané poměry až příliš). Na cestě k předčasným volbám je ovšem při rovnosti sil nepředstavitelné, že by ODS (se svými spojenci) neprokázala aspoň jednou schopnost nedat důvěru vládě politického soupeře. Na Paroubka teď díky Topolánkově neobratnosti a Klausově nekorektnosti zbývá třetí, nejvýhodnější pokus, a může jím vydírat.
Samozřejmě, to, že se politická strana odmítá dohodnout a upřednostňuje předčasné volby, musí být náležitě zdůvodněno. Důvod je v tomto případě zjevný. Obě nejsilnější strany jsou natolik disparátní, že se nebudou schopny dohodnout na nějaké účinně politice, jen na dělbě moci. Navíc si před volbami úspěšně navzájem malovaly rohy a kopyta a jedna jako druhá se zapřísahala svým voličům, že se s protivníkem nespustí. Jejich povolební mesaliance by lidi právem urazila.
Omyl třetí
Klausovy výhrady ke Straně zelených jsou už na první pohled zaujaté a nesmírně přehnané: „strana s odlišným světonázorem, s odlišnou základní ideologií o společenském uspořádání a v tomto smyslu… pro mě absolutně na druhé straně jakési ideologické bariéry“. Vztyčování ideologických bariér na politické scéně (pokud to nejsou bariéry mezi demokratickými a totalitními stranami) prozrazuje jistý fanatismus. A navíc: cožpak při tomto pohledu není i ČSSD na druhé straně jakési ideologické bariéry, možná daleko víc, protože hodlá spolupracovat (a už spolupracovala) s komunisty? A co teprve KSČM?
ODS má přes všechny oprávněné výhrady k zeleným blíže než k Paroubkově ČSSD, o KSČM ani nemluvě. Navíc se zelení po volbách ukázali být dosti loajálním partnerem. Klausovy výhrady k nim mají jednak prestižní ráz (cítí za nimi svého úhlavního nepřítele, exprezidenta Havla; považuje Havla za většího nepřítele než Filipa?). Navíc mu neuniklo, že ho zelení v prezidentské volbě určitě podporovat nebudou. Lidsky pochopitelná nechuť bohužel přispívá k nevěcné démonizaci nejmenší parlamentní strany, a politicky neobstojí.
A závěr? Prezident v rozhovoru předestřel vlastní alternativu k vládě, kterou musí jmenovat. Měla by spočívat na nějaké dohodě obou největších politických stran (přitom mu jedna z nich nestála za to, aby jí dopřál možnost zkusit štěstí při sestavování vlády, i když to jejímu předsedovi na půl úst slíbil). Tato alternativa je, jak z předchozího vyplývá, politicky nešťastná a morálně problematická: strany by se dohodly na rozdělení postů, a pokud jde o program, by se navzájem neutralizovaly. Je to ale taky alternativa pro Klause nebezpečná. Paroubek není Zeman. Není to intelektuál, ale bezohledný manažer, který uzrál v nechutném prostředí minulého režimu. Navíc mu Klaus i ODS dali v posledním půlroce jasně najevo, že se ho bojí. Být Klausem, rozmyslil bych si brát ho takhle do party.
8. ledna 2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
