Vážení čtenáři, tento článek jsem napsal před dvaceti lety, vyšel 22. listopadu 1994 v Lidových novinách. Uvádím ho tu z alibismu: abych nějak doložil, že tím, o čem píšu v článku Spor o kmotry, jsem se zaobíral už kdysi dávno a moje názory se zase až tak moc nezměnily.

Přes českou společnost se zatím přehnaly dvě vlny "sametové revoluce". První z nich, nesená někdejšími disidenty, stavěla na étosu nepolitického úsilí o zlidštění někdejšího systému a volila cestu partnerství s komunisty na demokratizaci společnosti. Inspirovala se myšlenkou lidských práv, povýšenou do jakési pseudonáboženské polohy, a utopickými představami o úloze univerzálních hnutí a nezávislých "osobností" v politice. Druhá, která se prosadila po volbách v r. 1992, hlásá návrat k tradičním osvědčeným hodnotám západní demokracie a tržního hospodářství. Základním hitem je ekonomická transformace, provázená transformací politickou, inspirujícím zdrojem je anglosaský konzervatismus. Političtí reprezentanti této vlny si stejně jako jejich předchůdci hledají vhodné a vlivné partnery.

Hospodářská transformace nemůže začít totální destrukcí starého systému. Při přechodu musí být zajištěna kontinuita základních hospodářských funkcí. V nelehkém procesu přestavby komunistické hospodářské džungle vyvstala pro novou garnituru potřeba najít si vlivného partnera: tím se, jak se to dnes jeví, stala postkomunistická hospodářská lobby. Rozumím tím společenskou vrstvu, která se utvořila během čtyřiceti let komunistického systému a sdružuje špičky managementu komunistických průmyslových gigantů. Drží ji pohromadě nejen institucionální vazby z minula, které žádnou ekonomickou reformou nelze docela rozbít, aniž by se destruovalo celé národní hospodářství, ale i síť osobních vztahů vzešlých z dlouholeté spolupráce ve velmi specifickém prostředí. A má - což je ostatně pochopitelné - společné zájmy a jako každé účelové společenství i mocenské ambice.

Tuto vrstvu polistopadová éra "pravdy a lásky" nijak podstatně nezasáhla, podařilo se jí zakonzervovat své pozice, zbavit se neschopných protekčních dítek minulého režimu a nabalit nové lidi.

V tuto chvíli je nutné opravit některé iluze, které způsobují, že intelektuál při posuzování našich kapitánů průmyslu snadno upadá do neplodného fundamentalismu.

Především je docela bezobsažné a asi i nespravedlivé označovat tyto lidi paušálně za "komunisty". Sami se jistě dnes ke komunistické ideologii nehlásí (ostatně kdo ví, jestli se k ní kdy upřímně hlásili), někteří jistě věří v Boha a většina jsou, jako ostatně gró českého národa, pragmatici, kteří si metafyzickými otázkami příliš nelámou hlavu a věnují se tomu, co považují za účelné a prospěšné.

Za druhé není pravda, že by tito lidé - tak jako komunističtí ideologové a politici - byli jen neschopní paraziti. V každém případě jsou jediní, kdo v této společnosti mají jakési praktické zkušenosti s managementem na nejvyšší hospodářské úrovni, ovšemže v deformovaných podmínkách komunistického ekonomického systému. Za většinu z nich není v současné době žádná rovnocenná náhrada.

A konečně není pravda, že by tito lidé byli zcela všeobecně morálně podezřelí. Je mezi nimi nepochybně pár lidí nejen schopných, ale i slušných, pak velká většina těch, kteří jsou více či méně schopní a budou vždycky více či méně poctivě dělat to, co se momentálně hodí a nosí, a v neposlední řadě ovšem i takoví, kteří jsou schopní všeho. Tedy zase vlastnosti zastoupené v celé národní komunitě.

Nechci nijak bagatelizovat základní význam osobní zodpovědnosti člověka za spáchané zlo, ať už se ho dopustil vědomě nebo ne - ale problém moderních zrůdných ideologií je také v tom, že představují obrovský svod. Člověk není od přírody dobrý ani zlý: nese v sobě zárodky budoucích dobrých i zlých činů a je málo odolný proti lstivým, zákeřným výzvám k tomu, aby rozvíjel právě své špatné stránky a ty dobré nechal zakrnět. Problém moderních zrůdných technologií není jen v tom, že přitahují zlé lidi, ale také v tom, že činí zlými ty, kteří původně zlí nebyli, a dělá z těch, kteří už zlí byli, ještě horší. Osobní zodpovědnost tím není problematizována, ale současně platí: běda tomu, skrze něhož přichází pokušení! Proto systémy jako ten, v němž nám bylo žít skoro půlstoletí, znamenají hluboký degenerativní proces postihující celou společnost. Není přitom pochyb, že tento proces je zvratitelný a že zlý či zkažený člověk se může zase polepšit, zvlášť dostane-li k tomu příležitost.

Hospodářská lobby byla pochopitelně tímto degenerativním procesem hluboce zasažena. Problém ozdravění přitom není řešitelný ekonomickými prostředky, ty jsou docela bezmocné.

A tu se dostáváme k základnímu negativu druhé vlny sametové revoluce: dnešní politická garnitura, vedená zideologizovanou ekonomií, se s postkomunistickou hospodářskou lobby dělí o moc, o politickou moc. Problém přitom není v tom, že tato skupina existuje, ani v tom, že ji politici berou vážně a nesnaží se ji např. zničit, ale právě v této bezděčné dělbě moci. Cílevědomá politika by se totiž měla snažit o to, aby vytvořila protiváhu, která by nutila hospodářskou lobby chovat se odpovědně, sáhnout k vnitřní selekci, přiučovat se dodatečně tomu, co za komunismu zanedbala, otevřít se novým lidem a měnit své zakořeněné návyky. Místo toho se naši dnešní političtí představitelé dávají této svérázné "podnikatelské sféře" k dispozici a uvolňují jí významné pozice v oblastech, které svým významem daleko přesahují hospodářství a dotýkají se výrazně životních státních a národních zájmů (viz tzv. "Česká cesta" privatizace petrochemického průmyslu). Tak byl nastartován proces, který může velmi snadno přerůst ve faktický postupný výprodej demokratického státu do nezodpovědných rukou. Naše politická reprezentace se potichu zbavuje významných politických instrumentů a nedá se vyloučit, že nakonec bude jen bezmocnou loutkou v rukou zpolitizované hospodářské mafie, v níž se hospodářská lobby, bude-li jí k tomu poskytnut dostatečný prostor, postupně přerodí.

Když uvažujeme o možném protidemokratickém převratu, jsme chtě nechtě v zajetí vlastních zkušeností a tradičních představ. Představujeme si tanky v ulicích, řádící soldatesku, svrženou vládu a rozehnaný parlament, represe, krev a násilí. V zásadě je ale představitelná i jiná verze: plíživá normalizace v tom smyslu, jak se tento pojem zavedl na počátku sedmdesátých let, totiž jako pomalý návrat k poměrům v Česku v posledním půlstoletí obvyklým. Znamenala by totéž, co v roce 1968-9: postupnou dobrovolnou rezignaci odpovědných politiků na politickou moc nesenou nemístnými kompromisy s nějakou hrozivou společenskou silou. Nejsem si vůbec jist, zda tato normalizace už vlastně nezačala - pod rouškou ekonomické transformace a návratu k normálním evropským poměrům. Její dovršení by znamenalo třetí a poslední vlnu sametové revoluce, totiž restauraci nedemokratického režimu na docela nové úrovni, jiné než před listopadem 1989.

LN, 22.11.1994