UDÁLOSTI: Topolánkovo ruské mámení
Stačila jedna jediná návštěva u Putina v Moskvě a s českým premiérem se odehrála jakási zázračná proměna. Putin ho přitom nepřijal pro jeho krásné oči, ale protože chtěl aspoň formálně respektovat EU. Potřeboval celou plynovou blokádu provést v rukavičkách, ostatně mu nešlo především o to rozzlobit Unii, ale izolovat Ukrajinu, což se nakonec taky povedlo.
Mirek Topolánek připomíná tak trochu starostu z českého Zapadákova, který doposud v hospodě s ostatními vesele nadával na císaře pána, až se hory zelenaly, ale poté, co císař navštívil okresní město, poskytl mu příležitost zblízka ho spatřit a políbit mu ruku, se změní v rakouského vlastence první kategorie. Topolánek teď ruského premiéra tituluje „Vladimír Vladimírovič“ a zbývá už jen, aby pokaždé dodal „slunéčko jasné“.
Tak je tomu i v rozhovoru, který český premiér poskytl sobotnímu Právu. Podobně jako ruský velvyslanec Fedotov v tomtéž čísle Práva, ani on nevidí svět bipolárně. Studená válka skončila a dnes neseme (my Topolánek s Vladimírem Vladimírovičem) společnou zodpovědnost. A oba, Topolánek i Fedotov, se v tom shodují s dalším českým výtečníkem, předsedou ČSSD Paroubkem, který to všechno tvrdí už dávno.
Jenže smůla! Dnešní svět už opravdu není bipolární v tom smyslu jako za Stalina, Chruščova nebo Brežněva, ale jenom proto, že Rusko ztratilo hodně na své síle. Zároveň lze ztěží přehlédnout, že teď, za Putina, dělá energicky a aspoň zčásti úspěšně vše pro to, aby tuto ztrátu zase dohnalo. Takže v naší oblasti, kterou Rusové ještě před dvaceti lety pevně ovládali, svět bipolární zůstal. Je přirozené, že se tu snaží opět posílit svůj vliv – kde všude a v jaké míře se jim to povede, je otázka okolností a závisí na těch, o něž, jak říkával Havlíček, „smejšlí“. Přitom je třeba říci jasně: Rusko se jistě od Brežněvových časů hodně změnilo. Přesto nikdy nebylo a ani dnes není demokracií v evropském slova smyslu a jeho hospodářský systém spočívá na politické kontrole významných odvětví. Umožňuje to snadnější ovládání státu vládou, současně je to málo efektivní a svým způsobem nekulturní. Třeba Rusko musí projít tímto martyriem, než se samo z své vůle a svých sil dopracuje k něčemu lepšímu – není však nejmenšího důvodu, proč bychom se do tohoto neútulného prostředí měli vracet a proč bychom znovu opustili cestu, kterou od roku 1989 s různými peripetiemi absolvujeme – tj. návrat k evropskému Západu, jehož poctivou periferii jsme po tisíc let byli. Bylo by to možná výhodné pro pana Paroubka a jeho přátele, kterým by se pak pohodlněji vládlo, ale ne pro Českou republiku.
Topolánkovo tokání je však znepokojivé i v dalším ohledu: Skoro to vypadá, jako by český premiér chtěl soutěžit o Putinovu přízeň s Paroubkem. Pokud ano, je to beznadějný, bláznivý nápad: Putin vždycky ze zcela pragmatických důvodů upřednostní Paroubka (je mu bližší svým „pragmatismem“ i názorově a navíc Rusové mají k dnešní ČSSD nepochybně spoustu různých neformálních vazeb). A nesmírně to připomíná situaci po roce 1945, kdy se národní socialisté a Benešův okruh pokoušeli podobně komickým způsobem soupeřit o Stalinovu přízeň s komunisty. Jakýsi mamlas tehdy napsal do Peroutkova Dneška: „Člověk by mohl předpokládat, že sovětskému Rusku musí více záležet na opravdovém, upřímném přátelství jedinců, skupin a stran, které nejsou komunistické, ale jejichž sympatie mají proto tím větší cenu či význam, neboť jsou trvalejší a tvoří tradice celého národa. Pro tyto jedince je však nutná docela jiná forma taktní a nevtíravé propagandy… Zdá se, že toto v sovětském Rusku dobře nechápou ke své škodě a opravdovému zármutku všech, kdož touží po vřelém vztahu na opravdových, zdravých a hlavně trvalých základech… a kteří jsou místo toho odstrkováni a prohlašováni za reakcionáře.“
Pokud chce vláda znovu kráčet touto cestou a veřejnost to skousne, znamená to, že jsme nepoučitelní a to, co nás pak v budoucnu nepochybně čeká, si plně zasloužíme.
24. ledna 2009
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
