UDÁLOSTI: Topolánek v České televizi
Topolánek ovšem neřekl, že první krok k této degradaci PS učinil on sám, když postavil své vládnutí na dvou přeběhlících z ČSSD. Tím se rozjel neblahý proces, jehož konečná podoba teď nás i jeho naplňuje zděšením.
Druhá citlivá věc, o níž byla řeč, je statut Fischerovy vlády. Vznikla na základě politické dohody třech parlamentních stran (a za minimálně blahovolné tolerance vznikající TOP 09) jako přechodné řešení na pět měsíců do předčasných voleb v říjnu 2009. Především díky víc než problematickému zásahu Ústavního soudu se statut vlády změnil, má být u moci ještě dalších osm měsíců a to není jen mechanické prodloužení času, kdy povládne, znamená to novou kvalitu. Představa premiéra Fischera je, že vláda doplní své programové prohlášení, představí ho politickým stranám, které se podílely na jejím vzniku, a následně parlamentu, aniž by ovšem znovu žádala o důvěru. Tento postup bohužel vůbec není korektní a Topolánek se mu právem opírá. Nejde jen o to, že Fischer by k doplnění programového prohlášení měl dostat jakési formulované zadání od politických stran, které se na vzniku vlády podílely, případně i dalších (není žádný zjevný důvod, proč původní uskupení nedoplnit, Paroubkovy řeči o TOP 09 jako o straně přeběhlíků jsou úplný nesmysl). Ale především: když se mění statut a programové prohlášení vlády, je prostě povinností vlády o důvěru požádat.
Premiér Fischer se rozhodl využít relativní slabosti ODS. Pochybuji, že to dělá jen tak sám o sobě. ODS nemá instrumenty, aby ho k žádosti o důvěru přiměla. Teoreticky se může pokusit mu vyslovit nedůvěru, jenže k tomu potřebuje 101 poslanců a Fischer dobře ví, že je bez zelených, lidovců a TOP 09 nedá dohromady. ODS se taky může pokusit své ministry z vlády odvolat, ale je předem jasné, že někteří – včetně nynějšího premiéra, ovšem – neposlechnou. Topolánek se octne v podobné situaci, v jaké byli lídři nekomunistických stran v únoru 1948. Fischer svou vládu jen rekonstruuje, bude si v novém složení vládnout bez hlasování o důvěře a po svém a ODS se octne zcela mimo.
Pokud se bude realizovat tento scénář, znamená to, že aspoň část těch, kteří ho podporují (podobně jako ČSSD v únoru 1948) přehlížejí dvě věci:
Za prvé, Jiří Paroubek není standardní demokratický politik (jistě, není žádný komunista, ale přesto v v něčem trochu připomíná Klementa Gottwalda), což ovlivňuje i tvářnost strany, jíž předsedá. A za druhé, ODS je strana velmi chybující, nicméně je třeba vzít v úvahu, že její rozklad bude znamenat zhroucení celého polistopadového politického systému. Bylo by směšné, kdyby si TOP 09, lidovci a zelení představovali, že ji nahradí, případně její větší část spolknou (podobně, jako si národní socialisté po roce 1945 představovali, že spolknou voliče zakázané agrární strany – omyl, spolkla je KSČ svou populistickou zemědělskou politikou). Také je sotva představitelné, že by se ODS po Topolánkově pádu vrátila pod ochranná křídla kvočny na Hradě.
Je velmi těžké zbavit se dojmu, že se tu odehrává pokus dostat ODS do izolace, že na tomto pokuse pracují lidovci, zelení a TOP 09 za blahovolné asistence ČSSD. To všechno nemůže skončit jinak, než že tyto malé strany dopadnou jako US a KDU-ČSL v roce 1998, vlastně ještě hůř, protože se octnou bez podpory z Hradu. Václav Klaus dopadne ještě hůř než jeho předchůdce v roce 1998, protože nebude mít žádnou faktickou oporu v parlamentu. A tichou opoziční smlouvu spolu tentokrát uzavřou Paroubkova ČSSD s komunisty.
4. října 2009
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
