UDÁLOSTI: Temelínská příšera
Záhy se ukázalo, že dobrá vůle sama o sobě nestačí, pokud není provázena politickou představivostí, obratností a odvahou, vstřícností a ochotou ke kompromisu. Toho všeho se zoufale nedostávalo a nedostává. A tak je situace v našem regionu sice o dost lepší než mezi dvěma světovými válkami, ale skrytá nevůle přežívá dodnes.
Česko ani Polsko nenašly důstojný a politicky realistický způsob, jak se vypořádat s poválečnými deportacemi německého obyvatelstva. Jejich vztahy s Německem jsou vzhledem k tomu neurovnané a neupřímné. Maďarsko – slovenský poměr zatěžuje nejistý statut obyvatelstva jižního a jihovýchodního Slovenska. Podle slovenské politiky a EU jde o Slováky, kteří ve svých volných chvílích hovoří občas i jiným jazykem (totiž maďarsky), což jim slovenský stát dopřává. Podle Madarů jde o příslušníky maďarského národa. Problém je, že dotčené obyvatelstvo sdílí tento druhý názor a bude obtížné je přesvědčit o něčem jiném.
Stejně, ne-li více je dnes vyostřen vztah mezi Českou republikou a Rakouskem. Má poněkud surreálný ráz, protože zdrojem napětí je jedna elektrárna.
Genealogie problému je celkem přehledná: Aby Rakousku připomněli vratkost jeho mezinárodního postavení, motivovali Rusové v době sovětského impéria své kolonie, které s Rakouskem sousedily, aby v oblastech nepříliš vzdálených od rakouských hranic budovaly jaderné elektrárny. Ruská jaderná technologie vzbuzovala v Rakušanech hrůzu, kterou - paradoxně, v době, kdy se už Rusko hodlalo polepšit – víceméně nechtě potvrdila černobylská katastrofa. Rakouský odpor se ovšem neobrátil proti perfidní ruské politice, nýbrž sublimoval do odporu vůči technologii výroby elektřiny s použitím jaderného paliva všeobecně. Vyvinul se posléze v něco, co připomíná fanatický pacifismus.
Po pádu impéria se rakouská fobie soustředila na Temelín: měla to být největší atomová elektrárna v někdejším ruském záboru a nebyla ještě zcela dostavěna. To ale nevysvětluje beze zbytku, proč stranou zůstaly nejen Dukovany, technicky nedokonalejší, ale i slovenská jaderná zařízení a maďarská elektrárna v Paksi. Hraje tu zjevně roli jakýsi problém, který mají Rakušané s Čechy (ne Češi s Rakušany, čeští nacionalisté nenávidí Němce, Rakušané jsou jim lhostejní, protože je považují za bezvýznamné). Podstatu toho problému ale temelínská psychóza svou iracionalitou spíše zastírá. Navíc efektní a organizačně nenáročné blokády hranic vzbuzují na české straně lehkou nevoli i u lidí, kteří vyslovení nacionalisté nejsou. Problém kyne a není těžké dojít k mylnému závěru, jako by právě o to šlo.
Temelín se stal politickým symbolem. Jako většina politických symbolů je nešťastně vybrán. Využití jaderné energie je pro Českou republiku jediná šance, jak se aspoň částečně vymanit z politicky osudové závislosti na ruských energetických zdrojích. Rakouský fundamentalismus se nechtě dotýká základních českých bezpečnostních zájmů ve věci, která se ve skutečnosti Rakouska vůbec netýká.
Mezi oběma zeměmi vyrostla zeď, která brání racionálně se dobrat skutečných zdrojů česko-rakouského napětí. To napětí má nejspíš kořeny v minulosti, jeho součástí (nikoli jedinou) je mj. spor o Benešovy dekrety – jenže jakmile se Benešovy dekrety zabetonují do temelínské zdi, stávají se součástí něčeho, s čím se jako s celkem nedá hnout, i kdyby snad česká strana chtěla. Není možné racionálně mluvit o skutečných problémech, protože byl nestvůrně nafouknut problém fiktivní. Temelín je pro Rakousko něco jako Drákulův hrad. Skutečné sporné věci zastírá, a jsem přesvědčen, že by nepomohlo, ani kdyby byl zbourán. Mám jakési podezření, že – abych trochu obměnil okřídlenou Palackého formulaci - kdyby ho nebylo, museli by si ho Rakušané vymyslet.
17. prosince 2006
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
