Cítil jsem jakousi povinnost napsat něco o víkendovém sjezdu Strany zelených. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché: ve chvíli, kdy píši tyto řádky (20.15) ještě není jasné, zda sjezd už skončil, a jak vlastně. Zelení jsou jako každé uskupení, které nedá na formality, v podstatě lehce nepořádná a veselá společnost, a tyto vlastnosti se průběhem jednání stupňují.

Na začátku šlo všechno jako na drátku. Předseda Bursík při volbě předsednictva hravě převálcoval své oponenty (s malou stranou se lépe pracuje než s velkou, a velkých stran je u nás pomálu). Oponentům nezbylo než zvolit defenzivní cestu obstrukcí. Ukázalo se, že při troše výdrže je to docela efektivní zbraň. Jak se jednání prodlužovalo a delegáti jeden po druhém vytráceli, bylo čím dál tím méně jasné, kdo vlastně má v tu chvíli převahu a jak je to, nebo jak to za chvíli bude s usnášeníschopností.

V tuto chvíli to vypadá, že volba Ústřední revizní komise, orgánu krajně důležitého v každé straně, v níž probíhá jakási občanská válka, skončí pro Bursíka hubenou plichtou, a na změnu stanov, která měla posloužit k ukáznění rozjívené Republikové rady, vůbec nedojde. Sjezd zjevně dospěl do stádia neorganizovaného rozchodu.

Je to pro Bursíka nepříjemné, ale výsledek nemohl být ani v ideálním případě o mnoho lepší. I kdyby se vnitrostranickou opozici podařilo zatlačit do jakési institucionální poloilegality, pořád by jí zůstal v rukou hlavní trumf – dva poslanecké hlasy, jimiž je schopna držet v šachu vratkou Topolánkovu vládu.

Tragédie Strany zelených spočívá v tom, že se skládá ze dvou křídel, které jsou ve vztahu k nynější situaci politicky zcela nekompatibilní. Jedno je pro udržení stávající koalice a pro podporu koalice v zásadních věcech, druhé je pro spolupráci s Paroubkovou ČSSD (to, co říká paní Kuchtová a své „středovosti“, je jen průhledný zastírací manévr, a i kdyby to chtěla, situace jí to nedovolí). Jedno je pro jednoznačnou euroatlantickou zahraničně politickou orientaci, druhé je pro EU emancipovanou od USA a pro spolupráci s Ruskem. Strana zelených představuje dnes politický instrument, který může fungovat jako kráječ salámů i jako gilotina, jako tenisový míček i jako handgranát. Není žádná záruka, která z těch funkcí se v příštích měsících uplatní.

Něco podobného si normální člověk nepořídí do kuchyně, ani nedá na noc pod polštář. Voličskou přitažlivost tato podivuhodná dvojitost neumocňuje, naopak. Nebudou jí důvěřovat ani přátelé nakrájeného salámu, ani přátelé usekaných hlav.

Nejrozumnější by v takové situaci bylo, kdyby se neprůhledný celek solidně rozdělil na dvě průhledné části. Obávám se však, že to zelené ani nenapadne.

6. září 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.