Prezidentská funkce nemá z ústavy tu důležitost, jaká se jí u nás tradičně připisuje. Prezident má možnost zkomplikovat život vládě a premiérovi, zejména pokud jde o zahraniční politiku, kde jsou jeho pravomoci v ústavě vymezeny jen mlhavě a záleží na jeho politickém důrazu. Tam, kde je prezident poměrně agresivní a pozice premiéra nezáviděníhodná (což je náš případ), to není úplně zanedbatelné. Prezident jmenuje (jen dle svého uvážení) guvernéra, viceguvernéry a členy bankovní rady ČNB a soudce Ústavního soudu (se souhlasem Senátu; role Senátu je pouze negativní, může navrhovaného odmítnout).

Prezident tedy může při troše štěstí a trpělivosti proměnit např. Ústavní soud, který se zatím v některých podstatných věcech dokázal exekutivě i prezidentovi vzepřít, v jakýsi svůj servisní orgán: tím by dostala česká demokracie těžkou ránu. A může prosazovat – a bohužel taky prosazuje – zahraničněpolitickou linii, která představuje pro ČR smrtelné nebezpečí: spočívá ve zdůrazňování „suverenity“ vůči EU a v menší míře i vůči USA a v koketování s Putinovým Ruskem.

To jsou dostatečné důvody k tomu, aby Klaus prezidentem nebyl. Jaké důvody však hovoří pro jeho nynějšího protikandidáta? ČSSD mu vyhlásila zatím podmíněnou důvěru. Má lhůtu do 8. prosince, aby získal dostatečnou podporu, jinak si to sociální demokraté rozmyslí.

Hlavním Švejnarovým problémem je, že není nijak zakotven v české politice a bude mít problém s tím, aby se nestal jen bezmocnou hříčkou v rukách nejrůznějších politických lobby. A kromě toho: kdo vůbec ví, co si ten člověk myslí, oč usiluje, jak se staví k těm problémům, kterými dnes žije česká politika? Politicky se v Česku výrazně neprofiloval a z hlediska volitelnosti to vypadá, že je v jeho zájmu, aby se i nadále profiloval pokud možno co nejméně. Jakmile bude jednou zvolen, nemusí si už dělat starosti, protože je prakticky nesesaditelný. (To ale neznamená, že by při výkonu funkce nebyl na nikoho odkázán.)

Úvahy o politickém profilu prezidentského kandidáta jsou ovšem poněkud akademické, protože prezidenta nevolí přímo občané, ale Parlament ČR. Mluvit o nějaké „volební kampani“ je absurdní, podobně jako mluvit o volební kampani kandidátů na předsedu PS nebo Senátu. Kampaň se odehraje za zavřenými dveřmi poslaneckých a senátorských klubů a na stranických sekretariátech. A nikdo nebude vědět, co kde vlastně kandidát nasliboval.

Bude tedy možná lepší zabývat se volebními vyhlídkami pana Švejnara a důsledky, které z nich plynou. (Pro jednoduchost vycházíme z krajního případu, že by došlo na třetí kolo, kdy hlasují senátoři a poslanci dohromady a rozhoduje prostá většina.)

Klaus má jistých 122 poslanců a senátorů ODS. Pokud se do voleb něco velmi významného nesemele, může se na ně do značné míry spolehnout.

Švejnar má silnou podporu 6 poslanců zelených, podmíněnou podporu 85 zastupitelů ČSSD, a údajně i podporu 13 senátorů Klubu otevřené demokracie a Sdružení nezávislých kandidátů. Dohromady tedy 104 dosud ne zcela jistých hlasů.

KDU-ČSL se dosud nerozhodla. Může volbu rozhodnout pro Klause, i když nebude zcela jednotná. I kdyby však hlasovala jako jeden muž pro Švejnara, nebude to ještě stačit.

Nečasův lehce hysterický útok na Švejnara v dnešních otázkách Václava Moravce (tvrdit, že Švejnar je kandidátem ČSOB je s odpuštěním volovina, Švejnar je, když už, dosud nejistým kandidátem pana Paroubka) svědčí o tom, že pokud by snad chtěl Klausův protikandidát sbírat hlasy tady, sotva se dočká těch 13 hlasů, které by potřeboval ještě navrch, pokud by ho volila celá KDU-ČSL. Navíc nějaká masivnější podpora z ODS by se možná nelíbila ani Paroubkovi, protože pro Paroubka není hlavním nepřítelem Klaus, ale Topolánek.

Zbývají komunisté. Ty své dvě podmínky řekli jasně (ne radaru, ne vládní reformě) a třetí podmínku (vstřícná politika vůči Rusku) není těžké si domyslit, protože tvoří pevnou součást komunistického úsilí od roku 1921. (Je významné, že sociální demokraté se od komunistů v těchto věcech nijak podstatně neliší.) Je otázka, co by vlastně musel Švejnar udělat, aby jim vyhověl víc než Klaus, který je ve věci radaru i vládní reformy zdrženlivý a pokud jde o politiku vůči Rusku, komunistům nepochybně vyhovuje.

Závěr, který z toho plyne, je prostý a neradostný. Prezidentská volba v únoru příštího roku bude volbou mezi špatným a ještě horším. Přitom je předem jasné, že vyhraje ten ještě horší, i když zatím s jistotou nevíme, kdo to bude. Což je pěkné předznamenání příštích voleb do PS.

4. listopadu 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.