Včerejších oslav výročí ODS se zúčastnili bývalí předsedové ODS Klaus a Topolánek. Poslanec Marek Benda to komentoval s jistou pýchou: „Tak jsme si vyslechli kritiku expředsedů. Pozvali jsme je, což svědčí o tom, že jsme relativně kultivovaná strana. Dokážete si představit, že by ČSSD pozvala bývalé šéfy Zemana a Paroubka?“

Kultivovanost je to opravdu velmi relativní. V normální straně je přirozené, že bývalí předsedové jsou zváni na oslavy. Výdobytek je to tedy pouze ve vztahu k ČSSD, navíc kdoví jestli, poté, co oba jmenovaní (Zeman i Paroubek) se stali politickou minulostí, sociální demokracie žádnou podobnou slavnostní akci nepořádala.

Pro posouzení problémů, souvisejících se zvaním předsedů na stranické slavnosti v ODS konkrétně a možná i v české politické straně obecně, je dobré si aspoň stručně všimnout toho, co vlastně předsedové říkali. Otec zakladatel, jak se dalo čekat, vidí poslání své strany od počátku v boji o demokracii, totiž o demokracii bez přívlastků a elitářských výsad. Tento boj je klíčový a trvalý. Političtí oponenti jsou tedy nepřáteli demokracie. Základem demokracie je vláda zvolených většin, na rozdíl od mediokracie a soudcokracie. K tomu je třeba podotknout, že většina volí, ale zvolena je vždycky jen většina. Kritika českých médií za jejich podíl na současném profízlování české společnosti, kde to občas vypadá, že každý odposlouchává každého, je jistě namístě, ale je východiskem to, aby byli novináři voleni, nebo snad dokonce nominování menšinou, která se díky většině dostala k lizu? Chci jen upozornit na to, že hauzírování většinou je pokrytectví. A pokud jde o soudcokracii, o tom, co je spravedlnost, právo nebo nedej Bože svoboda nerozhoduje nikdy většina. A o spravedlnost jde ve svobodné společnosti v první řadě. Václav Klaus pokračuje ve své řeči obrazem společenství, které se odchýlilo od svých ideálů a nevrátilo se k nim dosud dostatečně. Může za to mj. i „souboj různých skupin uvnitř ODS“. (Souboj různých skupin je tedy v straně, zápasící s nepřáteli demokracie, zakázán). Záleží jen na ní, jaká bude její budoucnost.

Topolánkův projev byl slovo do pranice. Nelíbil se v Právu (pozurážel prý kdekoho), jeho spolustraníci mu vytýkali, že se mu to kritizuje, když nemá žádnou odpovědnost. Kritizovat může každý, záleží na tom, má-li pravdu, ne zodpovědnost, a odpovědnost může snadno sloužit jako alibi notorickým obráncům před tzv. nedozírnými následky. Podstatou expředsedova vystoupení byla velmi ostrá kritika Věcí veřejných (což byla taky implicitní kritika Václava Klause, který nad nimi zjevně drží ochrannou ruku). Při vší oprávněnosti té kritiky, není ale dnešní krize krizí tohoto způsobu koaličního vládnutí jako celku? Koalice už svou důvěryhodnost prošustrovala, a do budoucna to bude jen horší. Větší či menší vinu na tom mají všechny tři koaliční strany.

Je to opravdu zvláštní: Klaus mluvil podobně, jak by asi mluvil Zeman nebo Paroubek, kdyby ho při takové příležitosti v ČSSD pustili ke slovu. Je to důvod k sebechvále? Je to vůbec normální? A Topolánek vidí hlavní problém ve Věcech veřejných. Je to pravda?

Lidovky.cz 22. dubna 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.