UDÁLOSTI: Strana, kterou zapomněli zakázat
KSČM měla být po listopadovém převratu zakázána, ne z hysterie („zločinecká organizace“), ale z ryze praktických důvodů: jako podstatná součást starého režimu, který bylo třeba demontovat. Je velmi pravděpodobné, že by pak v rámci svobodného prostředí vznikla strana velmi podobná – ale vznikla by na zelené louce a ve vlastním zájmu by se musela snažit vybudovat si aspoň trochu odlišnou „specifiku“. Nestalo se, mj. proto, že polistopadová garnitura by bez ní transformaci technicky nezvládla. Od té doby vegetuje uprostřed naší politické rezervace jako jakási zombie, podobná Leninově nepohřbené mrtvole na Rudém náměstí. Toto selhání polistopadových politiků dalo vznik mindrákům, které se projevují mj. opakovanými pokusy o její zákaz, jež se staly součástí našeho politického koloritu. Zároveň jako každý mindrák brání střízlivému pohledu na stav věcí.
Soustavně se např. kojíme nadějí, že se problém KSČM vyřeší tím, jak postupně vymře její členská základna. V Mladé frontě Dnes si dokonce spočítali, že by to mělo být někdy na jaře 2016. Je fakt, že členská základna komunistů se kvapem zmenšuje, ale preference v posledních deseti letech spíš mírně vzrostly (z 10 na 13 procent). A kde je politická poptávka, udrží se i nabídka. Členská základna komunistů se nejspíš po příkladu polistopadových stran zúží do podoby politického klubu, sdružujícího zájemce o atraktivní společenské angažmá, přinášející mj. i hmotný prospěch.
České politické strany od ČSSD po ODS mají ke komunistům dvojaký postoj: lehce se jich štítí (jako bychom se štítili přítomnosti umrlce ve veselé hospodské společnosti), zároveň se však vzhledem k jejich relativní síle nedokážou bez nich ve chvíli generování významných politických rozhodnutí obejít. Navíc je tu ideová spřízněnost. U ČSSD je daná tím, že je to z velké části společenství normalizačních komunistů, kteří po převratu ztratili víru v funkčnost KSČ coby výtahu ke kariéře, a nostalgiků po stalinismu s lidskou tváří. U extrémně nacionalistického, klausovského křídla ODS pokryteckou starostí o „suverenitu“, slovanskými sympatiemi a protiněmeckým šovinismem.
Všeobecně se od KSČM požaduje, aby se zreformovala. Pak se mrtvola stane salonfähig a partneři s ní budou jednat jako rovný s rovným. To je požadavek pokrytecký hned v dvojím smyslu.
Za prvé, KSČM má pevnou ideologii: myšlenka socialismu je v podstatě správná. Je třeba, aby zvítězil nad „kapitalismem“ ústavními prostředky. Byla tu ovšem řada excesů a přehmatů, které s podstatou socialismu nesouvisí (nyní se rozšířily od „nezákonností“ v padesátých letech k likvidaci „drobných a středních živnostníků“ a „přehnané kolektivizaci“). Tato ideologie platila s výjimkou krátkého období stalinismu od roku 1945 do roku 1989, měnil se jen důraz na jednotlivé prvky.
Paroubek a spol. požadují nyní od KSČM, aby se jasně zřekla minulosti (a pokud možno i přejmenovala), přihlásila se k transatlantické politické orientaci ČR a k soukromému vlastnictví a podnikání. Pak se může stát skutečným politickým partnerem ČSSD. To ovšem KSČM nemůže udělat: nejen že by ztratila veřejnou podporu, ale vůbec smysl existence. Smysl požadavku je jen učinit ji pro ČSSD stravitelnou, aby ji pak mohla bez větších obtíží sežrat.
Paroubek ovšem asi nevěří, že komunisté na něco podobného mohou přistoupit. A pro nekomunistické strany je daleko pohodlnější příležitostná spolupráce na základě obecných slibů, které se pak splní buď částečně, nebo vůbec ne.
A za druhé: i kdyby se KSČM celá „prosvětlila“, probíhala by spolupráce vždycky tak, že by jí její partneři, když by se chtěla vzpouzet, omlátili o hlavu její krvavou minulost. Zacházeli by s ní podobně jako západní mocnosti se spojeneckým Německem. Jenže Německo nemůže přestat existovat, kdežto politická strana závisí na veřejné podpoře, a o tu by komunisté, kdyby si to nechali líbit, přišli.
Shrnuto a podtrženo: existuje tisíc a jedna věc, kterou lze našim komunistům vyčítat. To, že se vzpouzejí přistoupit na tato vychcaná pravidla hry, mezi ně nepatří.
LN, 20.5.2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.