„Lídři ČSSD se střetli v názorech na odchod čtyř poslanců do vládního tábora.“ Tak pateticky zněly zprávy o sobotním zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD. Skutečnost je skromnější: střetl se známý přívrženec Miloše Zemana, krajský lídr Ústeckého kraje Foldyna, se zbytkem účastníků. Foldyna poukázal na to, že za bující přeběhlictví odpovídá i vedení poslaneckého klubu, vedení strany, okresních a krajských organizací. Kritik pak hrdě zdůrazňoval „nic se mi za to nestalo“. To je poněkud zvláštní (co by se mu mělo stát?) a jediné, co z toho jako informace plyne, je, že se k němu nikdo nepřidal. Takže jacípak lídři.

Otázka přeběhlictví je otázka choulostivá. Klade se sama od sebe tam, kde se vnucuje podezření, že dotyčný přebíhá za lepším. Pokud někdo přeběhne k opozici ve chvíli, kdy má koalice v parlamentu výraznou převahu, nebude nejspíš za přeběhlíka označen. U nás se dosud nic podobného nestalo, nejspíš proto, že koalice měla jakž takž slušnou převahu jen v prvních čtyřech letech existence České republiky. Přeběhlictví také nebují v řadách KSČM, důvod je nasnadě: všichni, co měli chuť přeběhnout, tak učinili hned v listopadu 1989.

ČSSD nyní řeší problém, jak s přeběhlictvím skoncovat. Problém se v zásadě podobá tomu, před nímž stáli Nikita Chruščov a Walter Ulbricht v prvních měsících roku 1961, kdy se jim měsíčně urodilo, pokud si dobře pamatuji, třicet tisíc přeběhlíků. Jejich důvody z našeho hlediska rovněž nebyly jen počestné – přebíhali za lepším. Chruščov s Ulbrichtem tomu učinili ráznou přítrž vztyčením berlínské zdi. Tím byl s přeběhlictvím na osmadvacet let konec.

V koalici, podobně jako v šedesátých letech na buržoazním Západě, panují svobodnější poměry. Jsou dány mj. i tím, že ten, který je momentálně u vesla, se těší většímu blahobytu. Na rozdíl od pana Foldyny se tam mohou vyřádit pan Hovorka, Tlustý, Raninec, Schwippel, paní Šojdrová, Kuchtová, Zubová a Jakubková, a nikdo z nich se nemusí chvástat jako pan Foldyna: řekl jsem svoje a hle – nic se mi nestalo. Svoboda je tu i pro ty, co chtějí koalici zbourat, zvlášť když přitom dnes a denně zdůrazňují, že jim nejde o nic jiného, než ji zreformovat. To ostatně dělali komunisté a spřízněné duše na Západě taky. Vypadalo to, že se Západ kvůli nim každou chvíli sesype, nakonec k tomu nedošlo. Možná to ovšem byla jen náhoda.

Jiří Paroubek je v situaci, kdy by asi potřeboval vztyčit zeď bránící „utečencům“ (terminus technicus z minulého režimu) v dezerci. Většina veřejnosti se podle průzkumů veřejného mínění domnívá, že by bylo správné, kdyby poslanec, který se rozejde se stranou, za niž byl zvolen, přišel zároveň o mandát. Říká se tomu vázaný mandát a je to zeď velmi spolehlivá. Její zastánci vycházejí z toho, že lidé nevolí aspoň v první řadě osoby, ale strany, a to musí i zvolení respektovat. Strana má vždycky pravdu.

Česká ústava je ovšem dvojznačná. Je v ní zakotvena volba do Poslanecké sněmovny podle principu poměrného zastoupení, ale zároveň se v ní říká, že poslanec není při výkonu mandátu vázán žádnými příkazy. Tedy ani příkazy plynoucími z programu strany. Protože běh událostí může prokázat, že v programu a v koaliční smlouvě je něco špatně. Neplatí, že strana má vždycky pravdu, nýbrž že poslední hodnotou je přesvědčení jednotlivce, jehož svoboda nesmí být omezena.

Jde o spor loajality a svědomí. Svědomí má přednost, tím není řečeno, že loajalita není velká ctnost. Odvolat se na svědomí je možné pouze v krajním případě, nemělo by být zneužíváno. Ten, kdo se na ně odvolává, by to měl pořádně zdůvodnit, a pokud se mu to nepovede, měli by mu to ti, k nimž se odvolává, v rámci ústavních možností pořádně spočítat, protože loajalita je ctnost a kdo ji nezná, nemá v politice co pohledávat.

29. června 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.