V rozhovoru pro sobotní Právo řekl premiér Paroubek mimo jiné: „Pokud to budeme my, kdo tu novou vládu sestaví, a pokud se občanští demokraté a lidovci skutečně tolik obávají většího vlivu komunistické strany - co jim brání, aby nás při tom hlasování podpořili oni?“ A zároveň vyjmenoval podmínky, za nichž by byla ČSSD ochotna jít do koalice s ODS nebo podpořit menšinovou vládu ODS. Jsou to: jasné pozitivní stanovisko k sociálnímu státu evropského formátu, přijetí politického projektu EU a návrat k fiskální kázni, kterou ODS kdysi verbálně vyznávala. Podmínky se příliš neliší od těch, které klade komunistům.

Paroubek přitom zjevně vychází jako z hotové věci z budoucí socialisticko-komunistické většiny v Poslanecké sněmovně (v opačném případě bude vládu sestavovat ODS s KDU-ČSL). Pro tento předpoklad hovoří stávající preference politických stran a podpora, kterou Paroubkovi dává vlivná lobby kolem prezidenta Havla. Havel a jeho lidé vycházejí (podobně jako Paroubek) z toho, že komunistické nebezpečí se u nás všeobecně přeceňuje a že ODS je v současné době nebezpečnější než komunisté. Zdá se, že prestižní důvody (odvěké rivalství s ODS, v němž měla dosud nakonec vždycky převahu ODS) hrají v jejich uvažování důležitější roli než důvody věcné. Tato lobby není sice početně příliš silná, ale je schopna přivést část někdejších voličů ODA a US-DEU k podpoře ČSSD (něco podobného udělala ostatně už v roce 2002). Protože není politicky zorganizovaná, znamená její podpora bianco šek: dokáže ovlivnit výsledek voleb, ale jen minimálně to, co pak bude následovat. To není příliš zodpovědná politika.

Paroubkova nabídka ODS není příliš korektní: nechce samozřejmě v tuto chvíli brát komunisty do vlády nebo KSČM do koalice (a nikdo ho z toho taky nepodezírá). Chce dělat jen to, co dělá už teď. Pokud by se ovšem ODS hodně snažila, může politiku, která je pro ni nepřijatelná, dělat s ČSSD místo KSČM sama. To, že na ní Paroubek chce, aby podpořila politický projekt EU, je jistě na místě, ale současné pojetí „sociálního státu“ musí být zjevně tváří v tvář asijské výzvě důkladně zrevidováno a ODS nemá důvod na něj přistoupit. Daleko podstatnější jsou ovšem vnitropolitické záležitosti.

ČSSD staví svou propagandu na vžité představě, že v programu levice je bohatým brát a chudým dávat, kdežto pravice chce brát chudým a dávat bohatým. To je představa v podstatě komunistická a ODS proti ní nenašla doposud účinnou obranu. Je v defenzívě a obhajuje se. Přitom hlavní problém, před nímž česká společnost stojí, je to, že sociální a zdravotní péče podražila a je třeba s tím něco dělat. Jsou v podstatě dvě cesty: buď zvolíme udržení zažitých standardů, nebo svobodu, která je čas od času nákladná. Obojí je v nepřekonatelném rozporu. Standardy jsou ovšem standardy minulosti a dají se držet jen prostředky minulosti, to znamená na úkor svobody.

Pro ty, co preferují svobodu před zažitými standardy, je největším nebezpečím ne snad ČSSD sama o sobě, ale současná socialisticko-komunistická většina v Poslanecké sněmovně.

Mladá fronta Dnes 9. ledna 2006