Dopis má svou zvláštní váhu právě tím, že ho podepsaly osobnosti. Co to vlastně znamená osobnost a jak se člověk osobností stává? Odpověď je jednoduchá: je to příslušník elity národa (něco podobného, jako dřív šlechta, ale tentokrát legitimně vybraná) a tou se stává na základě určitých těžko popiratelných dovedností (např. umí velmi vysoko skákat na lyžích a dělat přitom ve vzduchu kotrmelce, nebo předstírat v televizi, že je vynikajícím ortopedem, tak důvěryhodně, že jej pak diváci bombardují žádostmi o chirurgický zákrok). Tím získává nárok vyjadřovat se k závažným otázkám, které hýbou společností, a protože je osobnost, z hlušiny se přitom jako v pohádce stává zlato a diamanty.

Posuďte sami. Představte si, že by Vás na ulici zastavila dejme tomu stará Blažková a řekla vám na téma americká základna: „Vystavujeme se tomu, že ze všeho tady zbude naprostá destrukce. Stačí jedna bomba a jsme na placku.“ Patrně byste ji odbyli s tím, že jde o zařízení, které má těm „bombám“ bránit, aby nás jen tak jednoduše zplacatily. Dále byste jí třeba nabídli, aby si představila Winstona Churchilla v okamžiku, kdy se ujímá premiérské funkce, jak sděluje národu: „Stačí jedna bomba a jsme na placku.“ Jenže pozor: zde ve skutečnosti nemluví stará Blažková, nýbrž filmová režisérka Chytilová - a rázem se výrok jeví docela jinak.

Nebo: stará Blažková prohlásí: „Radar není zbraň, a pokud bude fungovat jako hráz proti teroru, jsem pro. Ale musí o tom rozhodnout lidi.“ Patrně byste jí bez obalu vysvětlili, že blábolí: hráz proti teroru ano, ale v žádném případě to nesmí být zbraň! A taky předpoklad, že politici nejsou lidi, je i při současné špatné pověsti této profese přece jen trochu přehnaný. Jenomže zde zase nemluví stará Blažková, nýbrž zpěvačka Marta Kubišová.

A do třetice všeho dobrého: „Naši představitelé, které jsme si zvolili, příliš důvěry nebudí.“ Staré Blažkové bychom vysvětlili, že nejlepší bude, když půjde domů, zamkne se do komůrky a bude se stydět, jak špatně to volila. Ona totiž zjevně žije ve světě voleb 1948 – 1989. Problém je, že autorem výroku je osobnost, režisér Jan Kačer.

Představme si, jak beznadějným by se stal náš svět, kdyby se změnil v orwellovskou hospodu, kde sedí osobnosti s námi obyčejnými čičmundy a pomalu se už nedá poznat, kdo je osobnost a kdo ne. Oč víc pozoruhodných a autoritativních soudů by se náhle změnilo v naprosté hovadiny, jako zlato a drahé kamení v šutry v pěkné básni K. J. Erbena!

lidovky.cz 13. července 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.