UDÁLOSTI: Splní se Jiřímu Paroubkovi sen?
Sen pana Paroubka je svým způsobem pochopitelný. Je to sen stárnoucího úspěšného byrokrata o době, kdy ten, který v tom uměl chodit a nestrkal zbytečně nos tam, kam to nebylo radno ani dovoleno, mohl bez problému vyjít i s komunisty. Komunisté se nemuseli snažit umět v tom chodit, neměli to zapotřebí. Teď se doba změnila a klade nároky i na ně. Nejsou veliké: stačilo by přece tak málo, malounko!
Kdyby se sen splnil, dokázala by sjednocená „levice“ (ČSSD a KSČM) s „demokratickou pravicí“ pořádně vyběhnout. Komunisté pro to dosud měli málo pochopení, nejspíš proto, že se bojí své členské a voličské základny.
V souvislosti s chystaným sjezdem v Hradci Králové se ovšem situace v jistém slova smyslu mění.V KSČM se totiž konečně zdvihá reformní vlna. Zatím prý není zvlášť mohutná, ale začátky velkých hnutí bývají skrovné. V čele perestrojky, jak tomu v Česku bývá, stojí pražská organizace (pražské organizace všech českých stran jsou pravidelně zdrojem „kvasu“, jak zní žurnalistický termín).
Kdo trochu podrobněji sledoval dějiny komunistického hnutí, dobře ví, jakou úlohu v nich hraje to, čemu se říká „návrat ke kořenům“. Kdykoli se něco zkurví, není podstatné vymyslet něco nového, lepšího, ale vrátit se zpátky: o stupínek, o dva, o tři. Chruščov se v roce 1956 vracel od přehmatů „kultu osobnosti“ k Leninovi. Civilizovanější čeští komunističtí intelektuálové se vraceli rovnou k Marxovi. Když se ukázalo, že to nestačí, k „mladému Marxovi“. Vraceli se tak intenzivně, že v nepozornosti překročili nehmatatelnou hranici a ocitli se u starého Hegela. Pak přijely tanky.
Bývá pravidlem, že návraty se dějí na sjezdech. V dvacátém sjezdu KSSS se zhmotnil návrat od Stalina k Leninovi. Čtrnáctý sjezd KSČ se napoprvé nepovedl (účastníci se vrátili tak říkajíc mimo hřiště) a bylo nutno ho zopakovat. Uvádím to jen proto, aby bylo jasné, že Hradecký sjezd nelze brát na lehkou váhu.
O reformu KSČM ve směru „salonfähig“ se pokusil rovněž sjezd, totiž Kladenský z roku 1992. Odmítl „mocenskou zvůli“ předlistopadové garnitury a pokusil se nastolit linii „demokratického komunismu“. Následující pokus o vraždu předsedy se naštěstí nezdařil, čímž byl české kultuře zachován docela slušný filmový režisér. Předseda byl zmrzačen a odvržen, linie z pragmatických důvodů zachována. Dnes (opět se blíží sjezd), se však schyluje k další reformě. Tentokrát půjde rovněž o návrat, a rovněž k sjezdu, a sice k tomu z roku 1929. Tedy ke sjezdu tak říkajíc v obráceném gardu. Byl to ten sjezd, kde získal nad stranou kontrolu Stalinův pohůnek Gottwald a následně oznámil svým kolegům v Parlamentu, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem. Pozdější vývoj ukázal, že nemluvil jen tak do větru.
Je pravda, že tato linie možná neodpovídá představám některým útlocitým duším z dnešního vedení ČSSD, rozmazleným nereálnými představami renegáta Špidly. Když by v KSČM došlo k dohodě, že je třeba prosadit nový kurs, bude třeba v rámci reformy nejdřív trochu vraždit, ale v žádném případě ne víc, než to bude zcela nezbytně nutné. Tím vznikne prostředí, v němž se budou moci staronoví političtí lídři dohodnout se staronovými manažery RaJ o tom, jak je třeba uspořádat jejich společnou budoucnost. KSČM se opravdu reformuje, jen malinko jinak, než jak by si to v ČSSD představovali. To klade určitý nárok na ČSSD: i ona se musí malinko reformovat směrem ke KSČM. Totiž tak, jak to dělala v letech 1945-8. A k tomu je jí třeba popřát čest práci a mnoho zdaru.
11. května 2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.