V pondělí dala agentura STEM k dispozici žebříček popularity českých politiků. Doznal poměrně velkých změn: Některé, jako např. katastrofický propad expředsedy KDU-ČSL Kalouska, příliš nepřekvapí: přišel o funkci a zároveň, pateticky řečeno, i o čest. Mírně posílili politici ODS, poměrně dost ztratili Paroubek a jeho věrný zbrojnoš Sobotka. V tom se odráží výměna vládních postů, jakkoli dočasná. Nejpozoruhodnější ovšem je, že na první místo se probojovala tak říkajíc z nicoty poslankyně (a nově i předsedkyně poslaneckého klubu KDU-ČSL) Vlasta Parkanová. Krátce se o ní hovořilo v souvislosti s tím, kdo nastoupí na uprázdněné předsednické místo ve straně. Jinak je v politice od roku 1990 (poslankyně FS ČSFR a PS parlamentu ČR, nejprve za OF, pak za ODA, po jejím sesuvu za KDU-ČSL; krátkou dobu ministryně spravedlnosti nejprve v Klausově, později v Tošovského vládě) a doposud za sebou nezanechala stopu tak výraznou, že by byla v centru veřejného zájmu. V té souvislosti se vnucuje otázka: co vlastně znamená „popularita“? Má vůbec nějaký význam se jí zabývat nebo o ni usilovat?

Ve volbách do Poslanecké sněmovny se volí strany, ne lidé. Volič má sice možnost pořadím na kandidátce trochu zamíchat, ve skutečnosti se to výrazněji projevilo jenom jednou, a to když v roce 2002 lépe organizované stranické zázemí a elektorát KDU-ČSL připravil svého koaličního spojence US-DEU preferenčními hlasy skoro o všechny mandáty. Vznešený instrument všelidového hlasování tak posloužil jakémusi partajnímu hyenismu. Strany si volič vybírá ponejvíce podle programu. Něco jako „popularita“ nebo „image“ strany má až druhotný význam.

V soutěži politické krásy jde o jiné věci. Uplatňují se dvě hlediska. První je tak říkajíc pragmatické. Lidé hodnotí, co politik udělal dobrého, a to znamená především, čím jim prospěl. Těch, kterým politik prospěl, bývá obyčejně méně než těch, na něž se nedostalo a kteří při pohledu na ty, jimž prospěl, cítí rozladění, znechucení až hněv. Ty city jsou tím silnější, čím jsou ti, kterým politik prospěl, spokojenější.

Politik by tedy měl usilovat o to, aby těch, kterým prospěje, bylo víc, než těch, co jim to budou závidět. Toto úsilí je zejména v českém prostředí, realisticky vzato, předem odsouzeno k nezdaru. Naštěstí existuje daleko schůdnější cesta, jak dosáhnout toho, aby závistivců bylo co nejméně: totiž nedělat vůbec nic. Z toho plyne, že politik, pokud chce zaujímat významné postavení na žebříčku popularity, nesmí dělat nic nebo, pokud už z nezbytí něco dělá, musí to dělat tak, aby si toho pokud možno nikdo nevšiml.

Druhé hledisko je hledisko radostného očekávání: populární politik je ten, který vzbuzuje co největší naděje. Je dnes velmi obtížné si něco slibovat např. od pana Paroubka, který za víc než rok své působnosti ve špičkové politice v úplnosti předvedl, co od něho lze očekávat a co ne. Co lze očekávat od pana Topolánka a jeho týmu nebude zjevné ani poté, co bude příští týden svržen, jejich pozice z hlediska popularity je tedy nadějnější. Politik je zde nádoba, do níž volič nalévá své doufání a své naděje. Nalévají se mu tam tím lépe, čím je nádoba prázdnější. Odtud přitažlivost volání po „nových tvářích“ v politice.

Politik, který má uspět v soutěži politické krásy, musí tedy být podle jména známý (jinak se soutěže nemůže zúčastnit). Zároveň nesmí mít za sebou ani před sebou nějakou výraznou aktivitu. Všechno by totiž pokazil.

Tím vším nemá být řečeno, že by má bývalá kolegyně z FS ČSFR Parkanová nemohla být, bude-li ovšem zvolena, dobrou předsedkyní KDU-ČSL. Nýbrž jen to, že pokud opravdu bude dobrou předsedkyní KDU-ČSL, o své výsadní místo v žebříčku politické popularity velmi rychle přijde.

26. září 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.