Při sledování televizních duelů v předvolební době se člověk čím dál tím víc ocitá v situaci, kterou George Orwell tak pěkně popsal v závěru své Farmy zvířat: zvířátka nakukují oknem do hospody, kde posedávají a družně rokují farmáři s čuňaty – a přitom je obtížné poznat, kdo je farmář a kdo čuně. Těsně před volbami je ovšem velmi prospěšné to vědět.

Situace, kterou popisuje Orwell, je ovšem situace modelová, a proto zjednodušená: ve skutečnosti je v nás hříšných smrtelnících (a politici z televizních debat jsou taky našinci, i když to na první pohled v lesku reflektorů tak nevypadá) farmářství a čuňáctví tak říkajíc namixováno a my se rozhodujeme, pokud jsme škarohlídi, kdo z duelantů je větší čuně, případně, pokud se na svět díváme růžovými brýlemi, kdo je větší farmář. A podle toho pak naložíme se svým volebním hlasem.

Otázka se opět aktualizovala v nedělní Partii na Primě. Po zkušenosti z posledních Otázek Václava Moravce, kde se pánové Nečas a Paroubek setkali, zvolili na Primě jiné aranžmá, a těžko se jim divit. V ČT přesvědčil pan Nečas diváky i pana Paroubka nakonec, že je schopen hovořit současně se svým sokem, i když každý mluví o něčem jiném. Trvalo mu to ovšem asi dvacet minut, a protože občas se zapojil i zoufalý moderátor, mluvili někdy najednou všichni tři. Něco podobného snesu, ale jen tenkrát, když všichni zpívají a doprovází je orchestr (pak taky příliš nezáleží na tom, aby člověk rozuměl každému slovu). Ve snaze zabránit kombinaci televizní debaty s operou vymezili na Primě každému z účastníků nekompromisně čas, kdy smí hovořit on a jen on. Některým komentátorům to připadalo otravné, na mne to udělalo podobný dojem jako vystoupení cvičených tygrů v cirkusu Berousek. Obdivoval jsem krotitele. A rozhodně se takové aranžmá hodí k rozeznání míry čuňáctví (respektive farmářství) daleko lépe než neorganizovaný chaos.

Oba partneři (to asi není úplně přesný název) po sobě házeli ciframi jako sněhovými koulemi. Jejich údaje se diametrálně lišily a člověk stál před nesnadnou úlohou poznat, jestli lže jeden, druhý nebo oba. Většina z diváků (i já) by si musela ekonomické údaje velmi často složitě ověřovat, a tím by zmeškala podstatnou část pořadu. Je tedy nutné stanovit si nějakou pomůcku, jak se i bez toho v rozhovoru orientovat z toho hlediska, kdo je větší farmář a kdo je větší čuně. Chtěl bych navrhnout metodu, která je jednoduchá, má ovšem své velké úskalí.

Vystoupení je třeba hodnotit tak, jak se za mých mladých časů hodnotily výkony krasobruslařů: ne jedné straně technická stránka věci, na druhé estetický dojem. V technických záležitostech je dobré se soustředit na detaily: málokdo si pamatuje, jaký byl kdy schodek státního rozpočtu, ale každý ví, že TOP 09 není v koalici s ODS. Muselo by jít o volební koalici. Nic podobného neexistuje. Pan Paroubek tedy lhal, až se mu od huby prášilo. A to asi třikrát za sebou. A je pravděpodobné, že ten, kdo lže v maličkostech, lže i v důležitých věcech, a to často. Je to jen pomůcka, ale poměrně spolehlivá.

A teď pokud jde o celkový dojem: pan Nečas není navzdory mediálnímu přikrašlování ze strany hradní mediální lobby (MfD etc.) žádné neviňátko. Patřil po sarajevském atentátu k partě oddaných klaunovských raťafáků a pomáhal rozvíjet linii nevázaného sprosťáctví, kterou teď dovedl k dokonalosti Paroubek. Vedle předsedy ČSSD vyhlíží ovšem jako anglický gentleman, protože se naučil jakémusi sebeovládání. Jiří Paroubek je spontánní typ, s jakými jsme měli příležitost se setkávat v minulém režimu (major ČSLA před nastoupenou jednotkou, ekonomický náměstek předměstského komunálu na výrobní poradě). Není to žádná vypracovaná politická póza, prýští to z něho zcela spontánně jako pramen šaratice ze skály. Ve společnosti severoamerických Indiánů by podobné chování bylo považováno za nedůstojné (tam se musel ovládat i zajatec u mučednického kůlu, pokud střídavě řval a kňučel, byl vystaven opovržení). Naše společnost má méně přísná kritéria.

Problém uměleckého dojmu je, že umělecký dojem je cosi ambivalentního. Někdo má rád holky, někdo zase vdolky. Řadě lidí je sympatičtější rázný a řvavý major než ulízaný gentleman. To, jak rozhovor dopadne, se dozvíme z průzkumu veřejného mínění. Průzkumy jsou věc složitá, jeden si udělá pro sebe jedna, druhý druhá strana. Obě dají tyto průzkumy k dispozici veřejnosti. Hádejte, jak asi dopadnou?

Pak si každá dá udělat ještě jeden průzkum, ale ten autoři jen zašeptají čelným potentátům strany do ucha. Vypadá docela jinak. Zpravidla ho někdo vykecá. A bez ohledu na to: podstatné je, že průzkumy nevypovídají o jen o míře farmářství, respektive čuňáctví duelantů, ale taky (a možná že hlavně) o míře farmářství či čuňáctví diváků.

A bohužel podle toho pak dopadnou i volby.

23. května 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.