V posledních průzkumech veřejného mínění ohledně voleb do Poslanecké sněmovny je zarážející poměrně vysoké procento těch, co nevědí, koho volit, anebo si z nabídky, která je k dispozici, odmítají vybrat. Podobný trend lze vysledovat i jinde, například v Maďarsku. (Tam navíc roste veřejná podpora extrémním politickým silám – jenže i u nás nejsou preference KSČM zrovna nízké). Silné pozice, jak se zdá, mají jednak ti, co nejsou rozhodnuti, jednak ti, co jsou rozhodnuti až moc.

O tom, že ve společnosti roste počet lidí rozzuřených a zároveň úplně bezradných, svědčí i ohlas, který měla tzv. Holešovská výzva. Typické pro podobné aktivity je jejich krátkodechost (po vzplanutí podpory rychlý úpadek a rozklad) a bezhlavost (vedení, pokud vůbec nějaké bylo, se během hodin úplně rozhádá). Pocit bezmoci nabuzuje hysterii: teď je třeba nejdřív to,co tu je, rozmlátit, to nové a lepší se pak vytvoří jaksi samo od sebe. Na politické scéně vzniká početné vojsko bez generálů.

Pokud jde o české politické strany, je tu naopak spousta generálů bez vojska. Jde o málo početná zájmová uskupení, jednou za čas si přitáhnou lidi k volbám, jinak se v nich prolínají definované politické struktury s nedefinovanými politickými šíbry ("kmotry", "lobbyisty"). Není jasné, kdo koho vlastně řídí: Bém Janouška, nebo Janoušek Béma? To, že se za klasický případ považuje ODS, není úplně spravedlivé.

Začít je třeba už od havlovského disentu. Faktická nemožnost, aby se lidé v totalitním prostředí organizovali a přitáhli si mnoho stoupenců, dala vzniknout jakémusi "idealistickému mafiánství", v podstatě revoluční povahy. Zaběhnutá praxe se pak po listopadu 1989 přenesla do již svobodného prostředí. Tak vzniklo Občanské fórum, instituce sestávající pouze z aparátu a určená k "manipulaci mas". Nakonec se toho aparátu cestou politické privatizace zmocnil Václav Klaus, přidal členstvo a přetvořil jej v ODS. Neopatrnost a lehkomyslnost Václava Klause a špiček ODS se zhmotnila v modelu polistopadové politické strany, v níž je podnikání, politizování a aktivity na pomezí obého spleteno do podivné vánočky. ČSSD se nijak nevymyká (pouze s určitými rysy, které veřejnost musí považovat za výstřední: podnikání v oblasti pouťových atrakcí má jistě legitimní místo v podnikatelském spektru, ale nepatří k příliš reprezentativním oblastem českého hospodářství, a pokud se na prezentacích děl sociálně demokratických lídrů vraždí, nedělá to dobrý dojem). Typickou organizací generálů bez vojska byly až doposud i odbory.

Na jedné straně tedy bezhlavý lid, na druhé straně politické útvary bez lidu, jejichž vedení touží si lid opatřit tím, že se rozzuřenému a bezhlavému davu postaví do čela.

Podstata dnešní politické krize je v tom, že se v posledních volbách demokratickými mechanismy, legálně dostala k moci nesourodá a málo schopná politická elita. Má silné postavení v Poslanecké sněmovně, takže se opozice na demokraticky definovaném terénu nedokáže prosadit. Ráda by tedy přivedla vládu k pádu v podstatě revolučními prostředky (masové demonstrace, blokační stávky), zároveň by to ale chtěla zařídit tak, aby se vláda pod mimoparlamentním tlakem sama "dobrovolně" vzdala moci. To je jakási variace na téma "Vítězný únor", s tím, že "lid" únorového typu zatím pořád ještě není plně k dispozici. Takže teze zní (viz např. projev poslance Tejce v PS před hlasováním o důvěře vládě): vzdejte se nám, nebo vás oni budou trhat na cucky.

"Rozzuření" ovšem odmítají vládu i opozici. Odmítají i Klause (právem). Vědí, co nechtějí, a nevědí, co chtějí. Jsou ideální obětí pro nějakého budoucího schopného syčáka Leninova nebo Hitlerova typu. O syčáky neschopné už nestojí.

To je problém vykořeněné české politiky. Zbývá už jen dodat, že česká demokratická a liberální politika vznikla v 19. a na počátku 20. století na docela jiných základech, než na nichž stojí ta dnešní. Základní teze zněly: politika musí být zakotvena v každodenním životě, v "politické práci drobné" těch, jimž se říká nadneseně "lid". Prosazuje se v neustálém zápase s nezodpovědným politickým avanturismem (politizování předáků "Holešovské výzvy" je typickým příkladem takového avanturismu) – odtud postulát politického realismu. A proti ideji "aristokratického sportu" revoluce staví ideu reforem a a ideu práce. Nezná antinomii "politiků" a "občanů", každý občan by měl politizovat a každý politik je proto taky občanem. U zrodu tohoto pojetí politiky stáli lidé jako Havlíček, Palacký, Masaryk, vposledku i Rádl. Nebyli to žádní "konzervativci" nýbrž liberálové a socialisté. To, s čím přišli, je nad dnes módním dělením politiky na "pravici" a "levici". Stanovení principů, na nichž musí stát jak "pravicová", tak "levicová" demokratická politika.

My jsme, jak to vypadá, s těmito zásadami úplně ztratili kontakt. Takže politika u nás od roku 1989 nespočívá v usmiřování konfliktů, což je její původní smysl, nýbrž v jejich čím dál tím větším vyhrocování.

LN, 26.3.2012