Odcházející policejní prezident Martinů poskytl Právu svůj poslední rozhovor ve funkci. Zachoval se loajálně, nenechal se vykopnout (to jde jen velmi obtížně), vykopl se sám. Zachoval by se ostatně loajálně, i pokud by byl informoval Nečase o Johnově domluvě s Michálkem ohledně nahrávacího zařízení, i když by tím porušil zákon, a zákony se samozřejmě porušovat nemají. Jakou radost by z přesného a přísného dodržení zákona měli papaláši z Věcí veřejných! To, na čem se údajně domlouvali Drobil a Knetig, se díky zveřejnění v MfD stalo předmětem pohoršení a rozhořčení veřejnosti, a fakt, že se domlouvali John s Michálkem (informace stejně, ne-li více relevantní), by zůstal v policejním trezoru pod palcem pana Johna, zejména po vyhazovu, pardon rezignaci pana Martinů. Pokud došlo k úniku, měl by tedy být pan policejní prezident potrestán: nejlépe roční srážkou z platu ve výši 1,- Kč měsíčně.

Pan policejní prezident je ovšem loajální přes míru. V rozhovoru říká: „Policejní prezident musí mít maximální důvěru ministra.“ To je ve skutečnosti zařízeno tak, že musí mít důvěru ministra, který ho jmenuje (což je problém toho ministra), a taky všech následujících, protože těm nic jiného nezbývá, respektive nemělo by jim nic jiného zbývat. Považuji to v zásadě za rozumné, policie by v demokratickém státě neměla být mocným klackem v rukou nějakého Noska, Baráka nebo Obziny, měla by mít určitou míru autonomie. Což zase nemá znamenat, že si policejní prezident může dovolit všechno, tak široký zákon zase není. Zároveň je velkým neporozuměním věci vytýkat panu Martinů, že vycházel dobře s panem Langrem i panem Pecinou, to je zase úděl státního úředníka a policejní ředitel je státní úředník.

Pokud se politik (dejme tomu ministr vnitra) snaží vyměnit státního úředníka (dejme tomu policejního ředitele), protože mu není dostatečně po vůli, může to být za určitých okolností věc daleko nebezpečnější než korupce. Může to být pokus změnit cestou precedentu postavení policie v demokratickém státě (čímž stát může velmi rychle přestat být demokratickým).

Vzniká otázka, zda náhodou ODS prezidentu Klausovi netolerovala, a zda se Klaus, aby vyšel vstříc Věcem veřejným, nepokusil o takovou redefinici postavení policie formou precedentu. Na otázku nelze odpovědět, bylo by se tak stalo formou dohody, která je tajná. Už to by mohl podezíravý člověk považovat za obludnou drzost: ušili na nás habaďuru, jenomže nevíme jakou, protože je to tajné.

Za nejpozoruhodnější považuji, že tu opozici, která se tváří jako demokratická, to sice pálí, ale nijak zvlášť moc. Měla by být znepokojena stejně nebo možná o trošku víc, jako je znepokojena tím, že vláda nechce nemocničním lékařům zvýšit platy na dvoj- až trojnásobek. Jede v tom taky? Nebo jí to aspoň není proti mysli?

Lidovky.cz 28. prosince 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.