Po pátečním jednání se zástupci KDU-ČSL prohlásil prezident Klaus, že odmítá jmenovat premiérem někoho, kdo bude svou funkci vykonávat na základě většiny jednoho hlasu v PS. Nekývne na řešení, „které by mimo jakoukoli dohodu politických stran se pokusilo uloupnout jednoho poslance na tu či onu stranu“. Neakceptoval by „nějaký obchod s jedním hlasem doleva či doprava“. Přijme jen řešení, které bude založeno na explicitní dohodě politických stran, „jistého počtu politických stran, který v tuto chvíli nepředurčuji“.

Nato se předseda ČSSD Paroubek ohradil, že prezidentovy požadavky jdou nad rámec ústavy. Své pochybnosti vyjádřila i předsedkyně senátorského klubu KDU-ČSL Müllerová.

Prezident ovšem není podle ústavy při jmenování premiéra ničím vázán. Je to jeho osobní věc a podmínky, které klade, jsou jeho osobní věcí, protože žádné další ústavní podmínky nejsou jeho rozhodnutí předepsány. Formálně vzato není povinen Paroubka jmenovat, ani kdyby za ním stála Poslanecká sněmovna jako jeden muž, a pokud si vyhradí, že premiér musí být plešatý, nedá se s tím po formálně právní stránce hnout, protože kritéria, podle nichž vybírá, jsou jeho soukromá záležitost.

Existují samozřejmě jakési implicitní nároky na politickou přiměřenost jeho rozhodnutí. Je zjevné, že odmítnutí jmenovat někoho, kdo má naprosto zjevnou podporu drtivé většiny ve Sněmovně i požadavek na plešatost premiéra jsou nepřiměřené a tudíž politicky neudržitelné. Na druhé straně Klausův odpor k přeběhlíkovi, sto prvnímu poslanci, je pochopitelný a politicky i mravně zdůvodnitelný (přestože jej kdysi, když se mu přeběhlictví jako premiérovi hodilo, nedával nijak zvlášť okázale najevo). Pochopitelný je i jeho odpor k vládě závislé na podpoře komunistů a našel by v tom patrně podporu většiny obyvatelstva. Přesto tyto samy o sobě pochopitelné a politicky ospravedlnitelné kroky zakládají na velký politický problém.

Na první pohled se zdá (a někteří političtí komentátoři na tom staví), že se Česká republika na určitou dobu bez stabilního vládnutí obejde: hospodářství funguje a prosperuje, země žije svým životem bez viditelných provozních zádrhelů. Ve skutečnosti je takový stav krajně neblahý, jeho důsledky nejsou na první pohled viditelné, ale z dlouhodobého hlediska destruktivní. Vedou k deformaci politického a ústavního systému a nejde samozřejmě jen o to, že se politické dezerce z čistě prospěchářských pohnutek stávají zaběhaným a legitimním nástrojem politického zápasu. Zároveň se například taky formou precedentů mění – a to znamená zvyšují – faktické pravomoci prezidenta. Prezident by měl jmenovat (a v minulosti taky vždycky jmenoval) premiéra s ohledem na to, jakou má šanci na to, že dostane v PS důvěru. Všechny ostatní než formální ohledy, jakkoli jsou pochopitelné, fakticky posilují pozici prezidenta na úkor parlamentu a exekutivy. Jakmile se zavedou, mohou být využity na tu nebo onu stranu. Posilují politickou nestabilitu a zároveň autokratické prvky v našem ústavním systému. Jsou ospravedlnitelné jen zcela výjimečnou situací. Bylo by třeba prokázat, že taková výjimečná situace už nastala.

V tuto chvíli není zajímavé, „kdo za to může“, oba tábory to budou s chutí svádět jeden na druhého. Důležité je, že bezvládí působí destruktivně. I když se každému na první pohled zdá, že je všechno zatím jakž takž v pořádku. A může se velmi snadno stát, že až si všimneme, že to v pořádku ani náhodou není, bude už pozdě.

15. října 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.