V klubu europoslanců ODS došlo ke změně: dosavadní předseda Jan Zahradil se rozhodl neusilovat o znovuzvolení. Důvod je prostý: stal se místopředsedou nově vzniklé parlamentní frakce „Evropských konzervativců a reformistů“, do níž europoslanci ODS vstoupili podobně jako zástupci polské strany Právo a spravedlnost a řady ministran z dalších postkomunistických zemí. Iniciátorem frakce jsou ovšem britští konzervativci a člověk se jen těžko brání podezření, že ve způsobu jejího utvoření zaznívá jakási melancholická vzpomínka na slavné doby britského koloniálního impéria – angličtí gentlemani nastupují do lavic europarlamentu v pestrém doprovodu orientálních exotů. Zahradil je teď této společnosti místopředsedou a jeho čeští kolegové by kumulaci funkcí nesnesli.

To je vysvětlení oficiální, uhlazené a na první pohled věrohodné. Pozadí je složitější. Předsedou klubu ODS byl zvolen nejtěsnější možnou většinou europoslanec Ouzký. Mezi Ouzkým a Zahradilem panuje podle zpráv v tisku jakési napětí, které se vystupňovalo zejména poté, co byl Ouzký, někdejší místopředseda EP, před eurovolbami Zahradilovou zásluhou odsunut na šesté místo kandidátky. Zahradil byl zjevně k šancím ODS nadmíru skeptický, jeho rival se do europarlamentů přesto bez problémů dostal. Ouzký údajně patří v rámci ODS k oportunistickým reformistům, kteří jsou ladění více proevpropsky než „konzervy“ typu Jana Zahradila, a má prý podporu z Jánského vršku (dá se očekávat, že to všechno popře, to oportunisté a reformisté dělávají).

Výsledkem událostí je, že pan Zahradil byl buď do výšky vykopnut, nebo se do ní sám utekl, nevida jiného východiska. Ztrátou funkce předsedy klubu ztratil totiž členství v grémiu strany a dostal se do podobné situace jako poslanec Tlustý poté, co přestal být ministrem financí.

Poměry v ODS jsou při pohledu zvenčí komplikované jako na čínském císařském dvoře. Od Topolánkova nástupu ztrácel Zahradil postupně a pomalu pozici toho, kdo formuluje zásady zahraniční politiky strany. Je to nepochybně dobře. Představoval krajně nacionalistické křídlo, jakousi spojnici mezi ODS a Národní stranou. Byl přímo posedlý nenávistí k Německu a jeho sympatie k anglosaským zemím byly neseny nepochybně potřebou „vyvažovat“. Je to ze zahraničně politického hlediska bláznivý koncept. Nemusíme Německo milovat, ale je to náš nejsilnější soused a korektní vztahy s ním jsou možné a nutné. Pokud jde o historické reminiscence, umění odpouštět patří k nezbytnému vybavení politika. Transatlantické vztahy potřebujeme, ale ne kvůli Německu, nýbrž kvůli sobě a kvůli Rusku.

Místo pana Zahradila je nepochybně v podhradí. ODS to sice možná trochu oslabí, ale byl by to pozitivní signál toho, že se její zahraniční politika krapet polidšťuje a racionalizuje. Byl by. Protože je třeba vyčkat věcí příštích.

lidovky.cz 17.7.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.