Nedá mi to, abych ke svému Procesu (totiž k tomu, který proti mně hodlá vést premiér Paroubek) neučinil pár kritických poznámek. Konec konců je to moje profese. Navíc jsem přesvědčen, že nejde jen o mou maličkost a že celá záležitost není až tak běžná a až tak nevinná.

Z dopisu Paroubkova advokáta mne zaujaly dvě věci.

Za prvé: „Můj klient je osobou veřejného zájmu a je nucen přijímat kritiku ve větší míře než soukromá osoba“.

Za druhé: inkriminovaný výrok „není už jen přípustná kritika, která nepřekračuje meze obvyklé pro kritiku ústavních činitelů“.

Na tomto základě by snadno mohl vzniknout dojem, že předseda vlády je jakýsi mučedník, vystavený ze všech stran nemilosrdnému trápení a pronásledování. Aby tu torturu mohl vůbec přežít, jsou stanoveny „meze obvyklé pro kritiku ústavních činitelů“. Běda tomu, kdo je překročí!

Ve skutečnosti je „ústavní činitel“ vybaven především daleko větší mocí než „soukromá osoba“, což je přirozené, protože má uskutečňovat zájmy těch, kteří si ho k tomu vybrali. Jenže člověk je křehká nádoba a moc je svůdná. Odtud řada kontrolních mechanismů, k nimž patří v demokratických státech mj. i svobodná média s právem kritiky. To je samozřejmě potrefeným čas od času nepříjemné, a tak snem každého „ústavního činitele“ je zařídit to tak, aby možnosti kritiků trochu sešněroval. Přitom mezi ústavními činiteli, a to i mezi těmi našimi, jsou jakési rozdíly. Tak například Václav Klaus kdysi novináře ještě s jakousi lehkou sebeironií označoval za úhlavní nepřítele lidstva. Kromě slavné příhody s mobilem je však nenapadal. Zeman vylil na své trapiče kbelíky nezřízené sprostoty. Nenapadlo ho však, aby je kriminalizoval. Oba pánové byli ještě intelektuálové starého střihu a měli jakousi představu o tom, že svobodný tisk je sice věc pro politika krajně obtížná, ale konec konců nezbývá, než tuto nepříjemnost skousnout. Paroubek volí cestu žalob (údajně je jich už hodně). Překročil tím Rubikon: už jen nesní, jako jeho předchůdci, ale taky jedná.

To je ovšem věc velmi zásadní, i když dosud nepojmenovaná a podceněná. Bylo by zapotřebí jednotlivé případy evidovat a zveřejňovat. Zatím se k tomu nikdo nemá. Soudci jsou taky jenom lidé a i když české právo tak není postaveno, každý rozsudek znamená chtě nechtě jakýsi precedens. Papírová média to trochu podceňují a mohlo by se stát, že si novináři, nechtíce, jen svým nezájmem, omezí vlastní svobodu.

K tomu, abych něco organizoval, mi chybí čas, chuť i schopnosti. Můžu však aspoň – v rámci tzv. drobné všední práce - zpřístupnit svému malému čtenářskému okruhu soupis napadených výroků a příslušná právní zdůvodnění – odtud název tohoto článku (a možná i příští rubriky), odkazující k slavné pasáží z úvodu Haškova Švejka. Samozřejmě jen v tom případě, pokud se najde někdo, kdo mi je dá k dispozici.

25. června 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.