Je to v české politice jakési novum: ČSSD se zcela otevřeně orientuje na spolupráci s komunisty. Zároveň i poslední průzkum STEM potvrdil, že „postkomunistický blok“ (sociální demokraté a komunisté) má na to, aby získal v poslanecké sněmovně většinu.
Tahanice o ministra Ratha a VZP signalizují, že se začíná uplatňovat nový politický styl. Patří k němu kriminalizace politických protivníků a dosti nezřízené hulvátství.
Bezprostředním důsledkem této politiky je, že tak nedůvěryhodný politický subjekt jako KSČM zaujal v české politice místo, které (když nepočítáme komunistickou diktaturu) s výjimkou let 1945-8 nikdy neměl.
Paroubek a jeho strana se přitom těší podpoře exprezidenta Havla a havlovské lobby (viz např. článek Jiřího Pehe v sobotním Právu). Ta sice nepředstavuje žádnou velkou politickou sílu, ale přispívá k dezorientaci veřejnosti.
Bylo by ovšem nespravedlivé nevidět, že ČSSD byla k této politice do jisté míry dotlačena. Předpoklady vytvořil katastrofický volební výsledek z roku 2002 s latentní sociálně demokraticko-komunistickou stojedenáctkou. Koncepci načrtl expředseda strany Zeman: vydírání demokratických partnerů pomocí komunistů. Tím, jak se pozemanovské vedení strany postupně odepisovalo, nabývala Zemanova výzva na naléhavosti.
ODS dosáhla svého závratného náskoku ve veřejné podpoře daleko víc neschopností ČSSD než vlastní zásluhou. Politikou „nulové tolerance“ (zvláštní forma klimbání na vavřínech) sociální demokraty směrem ke komunistům mocně postrčili.
„Zásluhu“ si muže připsat i prezident Klaus, který od svého nástupu do funkce nemyslel na nic jiného, než jak si urvat na úkor slabých premiérů Špidly a Grosse co nejvíc politické moci. Tato politika měla určité rysy hyenismu.
KDU-ČSL prokázala v koalici zejména od její krize v minulém roce bezprecedentní nedostatek loajality k silnějšímu partnerovi. Vyvrcholilo to nakonec lvím podílem na svržení premiéra Grosse.
Za politikou ODS, prezidenta a KDU-ČSL je cítit jakýsi kalkul: pozemanovská ČSSD si netroufne spolupracovat s komunisty, má na to příliš zábran. A pokud by si snad troufla, veřejnost jí to spočítá. Kalkul se ukázal jako úplně chybný: tato politika přivedla k moci Paroubka, který je bez zábran, a veřejnosti je spolupráce s komunisty (pokud zrovna nesedí ve vládě) v podstatě fuk.
Když se Paroubek rozhodl pro těsnější spolupráci s komunisty, octli se jeho oponenti ve slepé uličce. Klaus dostal ve sporu o dr. Ratha příležitost pocítit svou faktickou bezmocnost a navíc byl vystaven ze strany premiéra i ministra ponižujícímu zacházení. Razance nového premiéra zvedla preference ČSSD a ODS kráčí vstříc Pyrrhovu vítězství. Bude sice nejsilnější stranou, ale v izolaci, a dostane se do pozice, kterou předtím měli komunisté. KDU-ČSL se stane zbytečnou, protože žádné s tří velkých stran nebude stačit na vytvoření vládní většiny. Vyřazení US-DEU z politické hry (na němž Unie svou neschopností horlivě spolupracovala) je v této souvislosti osudové. Voliči, kteří by volili sekulární pravostředovou stranu kulturnější než dnešní ODS, zůstanou doma (pokusy slepit něco volitelného z SNK, ED Zelených apod. jsou odsouzeny ke krachu).
Usilovat v této situaci o zákaz KSČM je projev duševní choroby. Je třeba se snažit, aby v příštích volbách sociální demokraté a komunisté neměli většinu. Pokud ji opět získají, projeví se to podstatně na kvalitě české demokracie. Teď by byl čas na jakousi mobilizaci – jenže např. ODS mobilizovala už tolikrát (a v situacích, kdy to bylo úplně zbytečné), že jí nikdo neuvěří. Česká republika se valí vstříc maléru.

Mladá fronta Dnes 21. listopadu 2005

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.