Tyto řádky jsou jakýmsi prvním komentářem k případu pp. Bárty a Škárky. Vycházím z toho, co jsem před dvěma hodinami vyslechl na ČT24.

Soud shledal oba obžalované vinnými, i když míra zavinění je různá. Pan Bárta je vinnen uplácením a dostal podmínku, v případě pana Škárky šlo o podvod, dostal natvrdo tři roky, navíc mu soud na deset let zakázal výkon funkce poslance. To poslední se u nás myslím ještě nestalo, je to tedy jakýsi precedens – respektive byl by to, kdyby byl rozsudek u odvolací instance potvrzen. Odvolali se oba odsouzení, státní zástupkyně si ponechala zákonnou lhůtu na odvolání.

Rozsudek má pochopitelně jakýsi politický dopad, s tím se nedá nic dělat. Při komentování jej nelze nechat stranou.

Způsob, jakým předseda senátu Šott ve zdůvodnění rozsudku prokázal nevěrohodnost výpovědí pana Škárky a svědkyně Kočí, byl drtivý. Nicméně (to není pokus o právní stanovisko, jen mi to nepřipadá úplně irelevantní), je tu jakási asymetrie mezi dosti tvrdým pojednáním prvního z nich (paní Kočí možná čeká v budoucnu něco podobného) a relativně mírným trestem pro pana Bártu.

Klíčová věc je interpretace finančních obnosů, které proudily od pana Bárty k některým poslancům Věcí veřejných. Přesněji řečeno o toto: podařilo se prokázat, že šlo o půjčky, nebo se nepodařilo prokázat, že nešlo o půjčky? Je zjevné, že odpověď na tuto otázku má dopad zejména na kvalifikaci toho, co učinil pan Škárka. Šlo v jeho případě (a v případě paní Kočí) opravdu o podvodné vylákání půjčky se zvláště zavrženíhodným záměrem pana Bártu diskreditovat a dosáhnout politických změn ve vedení strany (což by mělo být horší než pouhé dosažení osobního prospěchu); to je podle rozhodnutí soudu něco významně horšího než pouhé poskytování výhodných půjček bez nutných náležitostí.

Z toho by vlastně plynulo (nechtěný, ale nevyhnutelný politický dopad), že pokus o mocenský zvrat uvnitř politické strany je něco daleko zavrženíhodnějšího než neuvěřitelné poměry uvnitř této strany (vzájemné špiclování a nahrávání, málo definované finanční toky od vedoucího představitele strany k představitelům méně vedoucím).

Jistě, dá se namítnout, že v prvním případě jde jen o motiv trestné činnosti a že to druhé je možná zavrženíhodnější z politického a mravního hlediska, nikoli však z hlediska trestněprávního. Stejně tu ale existuje nerovnováha, s níž mám jako politický komentátor problém, a to velký.

Což je všechno, co si teď troufnu říci.

Lidovky.cz 13. dubna 2012