UDÁLOSTI: Rozšiřme seznamy StB!
S agendou spolupracovníků StB se u nás totiž už léta zachází poněkud nešetrným způsobem. Člověk, který je tam zanesen, vyhledá zpravidla svého řídícího důstojníka (pardon, musím samozřejmě dodat „údajného“), a ten mu dosvědčí, že ho do registru zapsal neoprávněně, bez jeho vědomí a souhlasu, prostě proto, aby si vylepšil agendu ulovených duší. Soud pak rozhodne, že agent (samozřejmě zase údajný) je čistý jako lilium a že musí být z evidence vymazán. Naivní člověk by řekl, že by nezodpovědný důstojník měl za svou svévolnou akci tvrdě pykat nebo aspoň zaplatit své oběti tučné odškodné, jenže to by pak žádný nechtěl svědčit ve prospěch svých agentů (zase samozřejmě dodávám údajných) a navíc žijeme v právním státě, takže trestné činy tohoto druhu jsou nepochybně dávno promlčeny.
Protože ministerstvo vnitra prý prohrává devět z deseti procesů, mohli bychom brzy dospět do stavu, kdy v evidenci nebude nikdo, a lustrační zákon se stane tak zbytečným, že i jeho nejhouževnatějším obhájcům nezbude než hlasovat pro jeho zrušení. A to bude tak trochu škoda. Evidence agentů má kromě své stinné stránky, která spočívá v tom, že jsou v ní samí nevinní lidé, i své stránky světlé: na tom, kdo je tam zanesen, lpí hanba a navíc má zakázán přístup k některým důležitým státním funkcím. Může se tedy seznam spolupracovníků StB stát jakýmsi stimulem, který povede občany ke kázni, jež je základem pravé demokracie. Aby takovou funkci mohl plnit, je ovšem nutná malá úprava: totiž aby z něho bylo možné hodné občany vyjímat a nehodné tam naopak zapisovat. Rozhodujícím hlediskem pro to, kdo má být z evidence vyňat a kdo do ní naopak zapsán, by neměly být formální ohledy (kdo kdy podepsal jakýsi formulář), ale věcné hledisko: národní zájem.
A tím se dostáváme k další potřebné změně: proces vymazávání z evidence (a nově i zapisování do evidence) je zapotřebí zpružnit a odejmout jej soudu, instituci nespolehlivé, protože se může najednou začít ohánět falešnou tzv. nezávislostí. Kdo je u nás tím nejvyšším a nejpovolanějším znalcem a zároveň strážcem národních zájmů? No přece pan prezident. Proto je třeba novelizovat Ústavu České republiky v tom smyslu, že se do jejího článku 62, vymezujícího prezidentské pravomoci, vloží odstavec „m“, v němž se stanoví: „rozhoduje o tom, kdo bude vyňat z evidence spolupracovníků StB a kdo do ní bude zapsán“. Protože pan prezident není žádný autokrat, měl by mít k ruce poradní orgán (nejlépe by se hodila správní rada CEP, protože pan prezident je zároveň jedním z jejích třech členů).
Při aktech výmazu a zapsání by se mělo dbát na to, aby se seznam zbytečně nezmenšoval. Za každého vymazaného by bylo nutno aspoň jednoho nového zapsat. Ideální by bylo, kdyby se během krátké doby seznamy proměnily v tom smyslu, že všichni, co tam byli původně, by byli vymazáni (zkusili si toho, chudáčkové, už dost) a octli se tam ti, co tam ještě nebyli. Aby se podtrhl moment hanby, který může mít výchovný účinek, byli by agenti podobně jako Němci v roce 1945 označeni bílými páskami s písmenem N, totiž A, nebo by mohli jako homosexuálové v Boratově Kazachstánu povinně nosit modré klobouky. Podstatně by se taky v lustračním zákoně rozšířil počet funkcí, které nesmějí zastávat, nebo ještě lépe, stanovila by se povolání, která smějí provozovat (nemělo by jich být zbytečně moc, zákon má být pokud možno stručný).
Tím by se proces evidence zdokonalil a zproduktivnil v takové míře, o jaké se našim dnešním „odborníkům“ ani nesní. Zároveň by vzrostla uvědomělost občanů a národní hrdost. Protože každý občan by věděl, že pokud nebude dost uvědomělý a hrdý, octne se v Evidenci a bude mít utrum.
7. ledna 2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
