Rhinoceróza je strašlivá nakažlivá choroba, která čas od času jako pandemie zachvacuje evropský kontinent podle okolností buď od západu k východu nebo naopak. Během poměrně krátké inkubační lhůty se inteligentní, myslící, kultivovaní a často i vzdělaní lidé nezadržitelně proměňují v ohavné jedno- či dvourohé tlustokožce, nebezpečné svému okolí. Sdružují se do tisícihlavých stád a bez milosti účtují se všemi, kteří se jim (zatím ještě) dost nepodobají. Nemoc mívá různý průběh, pacienti nesou většinou trvalé následky (srvn. např. texty stařičkého Pavla Kohouta v Mladé frontě dnes). Časté bývají i chvilkové recidivy (dtto). Dvě největší epidemie rhinocerózy jsme v Evropě zaznamenali v první polovině minulého století, jedna se rozšířila z Ruska, druhá z Německa. Existují však i slabší formy, které jsou lokalizované na menší území a už proto nepůsobí tak katastrofické škody. Ale ani v tom případě nakazit se není žádná legrace (úplné uzdravení bývá svízelné) a žít pohromadě s nakaženými tuplem ne.

Chorobu popsal kdysi v umělecké rovině velmi zdařile Eugéne Ionesco (ve hře Nosorožec, v originále Rhinocéros, odtud odborný název nemoci, název je ovšem latinský).

Zdá se, že jakousi zatím slabší variantu choroby zaznamenáváme teď i u nás, šířit se začala zejména po pěkném úspěchu hnutí ANO Andreje Babiše v nedávných volbách do PS. Protože spolehlivý lék zatím ještě neexistuje, ale popsání projevů nemoci je předpokladem léčení, pokusím v následujících řádcích popsat výrazné první příznaky, jak jsem je vypozoroval na stránkách českého tisku. Upozorňuji, že jde o psychickou poruchu, která spočívá v řetězení bludů:

Andrej Babiš je mimořádně úspěšný muž, mohutný rozjetý tank, nic už ho nezastaví.

Získává další a další lidi (to je pravda, pandemie se už nezadržitelně šíří).

Nezbývá než se s tím smířit.

Je dostatečně akceschopný a energický, aby převzal část odpovědnosti za Českou republiku.

Je proto třeba mu dát šanci (to přece nezáleží na mně, už ji má), a to tak, že tu zodpovědnost převezme (rozuměj ve vládě; tím by bylo dílo zkázy dokonáno, nejspíš se to stane, ale proč tomu iniciativně napomáhat).

Je sice trochu primitiv, ale nevadí: hlavně aby měl schopné spolupracovníky (některé už má, další se při tomto způsobu uvažování ještě přihlásí), a jeho nevýhoda je vlastně výhodou, protože není zatížen zbytečnými konvencemi a mudrováním.

Může naši politiku obohatit o normální selský rozum, je jen zapotřebí, aby dostal nějaký rychlokurs, který ho zcivilizuje.

Pokud se nemoc dostane do tohoto stádia, je už chorému velmi obtížné pomoci. Jsou vlastně možné jen dvě věci: za prvé, povahu choroby popsat – v jeho zájmu i v zájmu těch, kteří ještě nejsou tak daleko. A za druhé, upřímně a vroucně se za něho modlit. Antibiotika totiž na tohle, stejně jako na většinu chorob, nezabírají.

10. listopadu 2013