Tichá vzpomínka na Zdeňka Fierlingera

Bezprostředně po neúspěšné prezidentské volbě (dovršil ji tím, že do urny hodil neplatný hlas) proměnil se Karel Schwarzenberg z veselého pankáče Karla v něco, co by nezdvořák nazval nerudným dědkem. Tuto tvář předvedl médiím zejména při dvou návštěvách u svého úspěšného konkurenta. O jejich důvodech a pozadí lze zčásti jen spekulovat, ale jde to poměrně snadno. Změna na Libušině stolci věští politické zemětřesení a postupnou změnu klimatu mj. i v bezprostředním okolí Černínského paláce, a ministerské ptactvo, citlivější na tyto budoucí proměny než my obyčejní smrtelníci, touží odletět aspoň na čas do teplejších krajů. Ve hře jsou mj. i různé diplomatické posty, při jejich nadílení má však rozhodující slovo (budoucí) prezident. Nezbývá tedy než tak trochu škemrat, chce-li se kapitán potápějícího se ministerského Titaniku postarat, jak se sluší, aspoň o posádku (my pasažéři si už budeme muset nějak pomoci sami, máme ovšem podstatně menší nároky).

V diplomatickém vyjednávání tahá zjevně pankáč Karel tentokrát za výrazně kratší konec. A tak se na přetřes dostal i veledůležitý velvyslanecký post v Moskvě, a v té souvislosti i jméno europoslance za KSČM Vladimíra Remka, který proslul tím, že jej kdysi Brežněv nechal vystřelit do vesmíru. Nepředpokládám, že by pan Schwarzenberg klesl tak hluboko, že by návrh vznesl přímo on. Dal však v ouzkostech, v nichž se ocitl, najevo dosti velkou šíři imaginace: dovede si to prý představit. Jeho představivost naopak selhává v případě jiného jeho protikandidáta, Jana Fischera, který by zřejmě toužil po místě velvyslance v Izraeli. Pan Fischer, připomínám, před druhým kolem prezidentské volby podpořil Miloše Zemana.

Oba, Remek i Fischer, mají společné to, že byli kdysi v KSČ. Zatím co první se pak mj. i z této startovací pozice dostal až na oběžnou dráhu kolem zeměkoule, druhý byl katapultován nanejvýš do nějaké o něco útulnější kanceláře ouřadu a dopracoval se nikoli skafandru, ale jen trochu kvalitnějších klotových rukávů. Nechci tvrdit, že pan Fischer je na rozdíl od pana Remka ten pravý velvyslanec. Nechápu jen rozlišovací schopnosti pana ministra: v čem je pan Remek lepší? Tj. dovedu jeho rozlišovací kritéria představit, ale bohužel žádným způsobem, který by byl pro pana ministra lichotivý. Pan ministr prohlásil: "Když se podívám, kdo všechno byl v KSČ, tak přiznám, že jich bylo více, než lidé tuší." To jistě, ale jen velmi málo z nich dnes sedí ve Štrasburku jako europoslanec za KSČM, samozřejmě nestranický. V KSČ tak zůstal, dejme tomu, jen napůl. Podobně tak napůl byli kdysi v KSČ i Zdeněk Fierlinger, mimochodem československý velvyslanec v Moskvě v citlivých letech 1937-45, nebo jiný náš národní hrdina, generál Ludvík Svoboda. Já osobně nepochybuji o tom, že by se pan Remek, v případě, že bude s požehnáním pana Schwarzenberga nominován, svého úřadu zhostil se stejnou ctí jako jeho slavný předchůdce.

Pokud ho do něj pan Schwarzenberg opravdu navrhne, sluší se jen upozornit, že on zase kráčí ve stopách svého slavného předchůdce v úřadě z let 1945-8. Nastupuje cestu do nejvyšších pater Černínského paláce, která je, jak ze zkušenosti víme, poměrně riskantní: může totiž skončit dole na dláždění. Proto bych panu ministrovi doporučil, aby v rámci bezpečnostních opatření nechal jako první další krok všechna okna v úřadě kromě přízemí zamřížovat. Památkáři to snad pochopí.

Reflex.cz 6. března 2013