UDÁLOSTI: Realistická politika nebo kolaborace?
Teze pana Steigerwalda zní: pro uzlové body moderních českých dějin je příznačná „kombinace velkého mravního vzmachu za současné neexistence realistické věcné politiky“. „Dalo by se to charakterizovat: lokaj furiant. Nejprve se zapřísahá, neustoupí ani o píď, nedovolí zradu, křivárnu, a vzápětí spadne do nejhlubšího bláta, jaké je po ruce“. „Kdo vidí politiku jako konflikt mravnosti a zrady, je buď mrtvý, nebo zradí a mravy své doby zničí.“ Platí prý „staré pravidlo: čím víc teď křiku o mravnosti a čistotě, tím větší svinstvo na konci“. Panu Steigerwaldovi jde o to, postavit proti falešné zásadovosti „realistickou politiku bez obstrukcí“.
Chválu politického realismu dokládá pan Steigerweald příklady z českých a středoevropských dějin, vybírá si okamžiky, kdy se ho nám nedostávalo a naopak u sousedů se k němu dopracovali: jde o „volby do říšského sněmu v roce 1890“, českou politiku po Mnichově a po srpnu 1968 a Kádárovu politiku po porážce maďarské revoluce.
Především je třeba konstatovat, že vědomosti českého konzervativního intelektuála o vlastních dějinách nejsou bez kazu: není pravda, že by v roce 1890 při volbách do Říšského sněmu mladočeši zvolili cestu pasivní rezistence: nýbrž je pravda, že v roce 1872, po neúspěchu česko-rakouského vyrovnání, zvolila tuto cestu ještě nerozdělená Národní strana, a že orgán, o nějž šlo, se nejmenoval Říšský sněm (ten existoval pouze v letech 1848-9), ale Říšská rada. Mladočeši se profilovali mj. na zásadním odmítání pasivní rezistence a slavili úspěch ve volbách do Říšské rady nikoli v roce 1890, ale 1891. To je dost chyb na jeden jediný odstavec.
Přejděme k podstatným věcem: Kádár byl podle pana Steigerwalda „vrah Maďarů, ale také těm Maďarům vypolitikařil na Rusech vzhledem k poměrům slušnou porci svobody“. Obávám se, že pan Steigerwald je přílišný optimista, pokud jde o blahodárnou funkci darebáků v dějinách. Zastávám skeptičtější pojetí: po revoluci s tisíci obětí Kádár i Rusové věděli, co si mohou a hlavně co si nesmějí dovolit, nechtějí-li riskovat repete. A Kádár se musel snažit, aby svou odpornou roli dokázal obhájit aspoň před sebou samým. Není také třeba propadat takové skepsi nad těmi, co, jak říká pan Steigerwald, najednou „byli mrtví“. Zdá se, že je považuje za jakési smolaře. Dal bych spíš na slova: „Zrno-li nezemře, samo zůstane. A zemře-li, mnohý užitek přinese.“ Tím nechci říci, že je třeba mermomocí obětovat život, jenom, že jsou v životě krajní situace, kdy bohužel nic jiného nezbývá. Především však pokulhává celá analogie: Kádár byl vůči svým ruským protektorům přece v jiném, nesrovnatelně horším postavení, než je Klaus a Paroubek vůči Topolánkovi. Sám výběr příkladů (ještě to uvidíme) poněkud hysterizuje (a zamlžuje) naši současnou situaci.
Po ruské invazi v roce 1968 prý šlo verbálně o „udržení ideálu, nezrazení, nekolaboraci s komunisty, o montáž lidské tváře na socialismus“, jenže „praxe byla jiná: ze všech Rusy okupovaných zemí byla česká pookupační politika nejponíženější, nejservilnější a nejubožejší“. Především je tu malý posun: o „montáž lidské tváře na socialismus“ šlo reformovaným komunistům už během „Pražského jara“. Po srpnu šlo prakticky už jen o to, udržet aspoň něco z té relativní, leč příjemné svobody, která tu byla v uplynulých měsících. A vůbec není pravda, že ti samí, co usilovali svobodu rozšířit, pak zrazovali a kolaborovali. Že lokajové a furianti byli titíž lidé. Platí: jak kdo. Zavádět princip kolektivní viny patří sice k českým zvyklostem, ale ani tady není na místě. Proto jsou řeči o „lokajích furiantech“ pro leckoho osobně urážlivé - zvlášť zřetelné to bude na dalším historickém příkladě pana Steigerwalda. A zase: čeští reformně komunističtí politici v roce 1968 byli vůči Rusům v nesrovnatelně horší pozici než Topolánek a Klaus vůči Paroubkovi (nic na tom nemění skutečnost, že to někteří z nich nevěděli).
A konečně: druhá republika a protektorát. „Mnichovské rozcestí: národ okázale na nohou, padají vlády, dejte nám zbraně, dali jsme si na ně. Vzápětí přijetí diktátu a šest let lokajské země.“ ČSR ovšem nemohla bojovat v okamžiku, kdy ji opustili její indolentní spojenci. Problém je v tom, že koncept „realistické politiky bez obstrukcí“ hájili od té chvíle všichni čeští kolaboranti s Emanuelem Moravcem v čele. Jiní, třeba generál Eliáš nebo Josef Mašín, to zase viděli jako konflikt mravnosti a zrady, a viděli to správně. Je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení. V té době nebyl žádný prostor pro „realistickou politiku“. Eliáš i Mašín po čase, jak říká pan Steigerwald „byli mrtví“. A co má být? Udělali to, co měli. Kdo z nás může něco takového o sobě s klidným svědomím říci! A zase: Klaus a Topolánek jsou vůči Paroubkovi v jiném a nesrovnatelně lepším postavení než Eliáš vůči Neurathovi a Heydrichovi.
Popletený příklad s českou pasivní rezistencí je nejméně přitažený za vlasy. Jenže: český postoj byl tenkrát nešikovný. Pokud ODS půjde k předčasným volbám nejkratší cestou, tj. přes třetí pokus, který ponechá Paroubkovi, bude pořád v nesrovnatelně lepším postavení než trucující Češi po roce 1872. Je pravděpodobné, že Paroubek neuspěje. A i kdyby uspěl, uspěje díky přeběhlíkům, jeho vláda bude slabá, opozice silná a bude mít velkou podporu veřejnosti. Zůstane sedět v PS, v Senátě, v krajských zastupitelstvích, bude mít možnost dělat efektivní politiku. Takže i tenhle příměr kulhá.
Vyvstává otázka, kde je hranice mezi realistickou politikou a tím, co nazýváme kolaborací. V politice je samozřejmě třeba dělat čas od času kompromisy, politika má být realistická, ale má být také zásadová a morální. Kolaborace je realistická politika, která nectí zásady a morálku. Realistickou politiku prý zaštiťují její výsledky. Problém je, že ve chvíli, kdy se jimi oháníme, se ty výsledky jaksi ještě nedostavily. Výsledek, který se nedostavil, je cíl, k němuž směřujeme. Je tomu opravdu tak, že světí prostředky, jimiž má být dosažen?
26. listopadu 2006
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
