Existují jistá základní pravidla pro slavnostní, a zejména pietní akty. Je sice možné je porušovat, ale bývá to obyčejně zároveň směšné, protože se tak vyjevuje všeobecná nekulturnost, špatné svědomí nebo různé málo kalé vedlejší záměry organizátorů.

V civilizovaných zemích se např. zásadně nepojmenovávají ulice po živých lidech a nestavějí se jim pomníky. Důvod je mj. praktický: živý člověk je tak říkajíc rozečtená kniha; ačkoli se dlouho zdá, že to dobře dopadne, konec může být nakonec neslavný. Pak je třeba ulici přejmenovat, což činí potíže výrobcům pouličních cedulí, kartografům a listonošům, a pomník zbourat, což je věc nákladná, i když, jak my starší pamatujeme, může ji provázet sranda přímo úměrná velikosti bouraného monumentu. Pravá chvíle nastává až poté, co se kniha uzavře a dotyčný stane před Posledním soudem. Patřím k optimistům, kteří věří, že se jeho verdikt tak či onak promítne i do dějin.

Trochu jinak je to s metály. Metály se udělují za zásluhy. Zásluhu těžko odpárat, i když se třeba zaslouživší se později chová nezáslužně. Často se taky stává, že se kompetentní osoba (dále papaláš) snaží zaslouživšímu se zásluhu odpárat, i když je nepopiratelná. To je dobrý důvod, aby se metály udělovaly především živým, a to pokud možno co nejrychleji poté, co se zasloužili. (Pozoruhodné přitom je, že k papalášům, co zásluhy odpárávají, patří nejčastěji ti, po nichž se ještě za jejich života pojmenovávají ulice, co se později musí přejmenovávat, a jimž se v té době stavějí pomníky, které se pak musejí bourat).

Pokud je zásluha dotyčného odpárána dřív, než za ni stačil dostat metál, vzniká problém, protože papaláši, jimž se už za živa stavějí pomníky, mívají tuhý kořínek a velmi často své oběti přežijí. To se stává zvlášť často v zemích, jako je ta naše, v zemích, které jsou soustavně na štíru s vlastními dějinami, a musí tudíž pořád něco dohánět. Z toho hlediska je pochopitelné a omluvitelné, když metál občas dostane i někdo, kdo se jeho udělení nedožil.

Je tu ovšem jeden problém: udělení metálu je pocta tomu, kdo jej dostává. Například jakési symbolické ocenění utrpení, příkoří, bolesti, úzkostí, které musel snášet ve jménu věci, o jejíž užitečnosti a vznešenosti dnes už nepochybují ani papaláši. Udělení metálu je pocta živému, na níž se tak trochu přiživí i papaláš, který metál uděluje. S tím se bohužel nedá nic dělat.

Mrtvému je ovšem metál, jak praví úsloví, platný jako zimník. Zato je udělení metálu velmi prospěšné papalášovi, protože mrtvý se mu u toho zbytečně neplete a veškerá pozornost je soustředěna na něj. Těžko se ubránit dojmu, že se tu uplatňuje víra příslušníků primitivních lidojedských kmenů, že ze snědeného přechází na konzumenta jeho vynikající vlastnosti, např. udatnost a obratnost v boji. Příslušníci primitivních kmenů pojídali ovšem mrtvoly zpravidla čerstvé. Odtud se dá vyvodit poučení: je nezbytně nutné, aby ti, co nemohli být odměněni vzhledem k proměnlivosti politického klimatu ještě za svého života, byli odměněni okamžitě poté, co politické překážky padnou. Odměňování mrtvých furt pryč má morbidní, lehce nekrofilní charakter. Není to pocta mrtvým, ale příležitost pro živé, aby se mohli chlubit cizím peřím.

Tak se stávají poserové fiktivními podílníky na činech hrdinů, idioti na rozhodnutí moudrých, grafomani na výkonech uměleckých géniů.

Mrtví jsou bohužel docela bezmocní: nemohou se bránit, ani kdyby chtěli. Mám přitom pocit, že by se často chtěli bránit hodně moc.

28. října 2007