Česká republika má od víkendu svého stínového prezidenta. Jmenuje se Jan Švejnar a nominoval se sám via facti na víkendové programové konferenci v Pardubicích. Vystoupil tam s čímsi, co bylo zároveň volebním programem a inauguračním projevem, a jeho iniciativa je zjevně výsledkem jakéhosi zbytkového přetlaku poté, co se mu nepodařilo uspět ve volbě prezidenta skutečného. ČSSD jeho sebenominaci sice nepodpořila, ale ani se jí nevzepřela.

Stínový prezident vychází ve svém programu z toho, že v ČR je velká poptávka po „kultivované změně“ (nemohu se zbavit dojmu, že to, oč usiluje pan Paroubek, je změna velmi nekultivovaná ve stylu známé zásady „píchni ho, řízni ho, pusť mu krev“, kdysi rovněž zlomyslně připisované asociální demokracii; to ovšem pan Švejnar neřekl).

Současně dává taktně najevo, čím může být pro své hostitele užitečný: je připraven dát u příležitosti senátních voleb opět dohromady „švejnarovskou koalici“ (s účastí zelených a části KDU-ČSL), která by ve všech obvodech podpořila protikandidáty ODS. Zde se rýsuje jakési nedorozumění: na něčem podobném by se mohl účinně podílet jen pokud by kandidoval, v tom obvodě, v němž by kandidoval, a za podmínky, že by ho podpořil i pan Paroubek a jeho ČSSD. Jinak si to partaje dokáží zařídit lépe než on, protože k tomu na rozdíl od něho mají účinné instrumenty. Jsou to skutečné instituce, kdežto stínový prezident, který se navíc sám nominoval, je instituce pouze virtuální. Panu Švejnarovi byla ovšem kandidatura do Senátu málo – on je přece kandidát typicky prezidentský.

Stínový prezident chce být jakýmsi mostem mezi ČSSD a „mnohými progresivními silami“. Pod tímto mlhavě mnohoobsažným pojmem se zřejmě skrývají SZ, Čunkovci v KDU-ČSL a především různí kavárenští političtí myslitelé odkojení Pravdou a Láskou. Ti ovšem ČSSD nevytrhnou, protože vynikají obdivuhodnou schopností zpackat vše, na co sáhnou.

Zároveň, protože je, byť i jen stínově, nad stranami, udělil několik prezidentských rad i ČSSD: má příliš agresivní styl, který není vhodný pro stranu, jež se už podílela na politické moci (já bych řekl, že není vhodný ve slušné společnosti všeobecně). Měla by mít především pozitivní program, měla by být schopna i podat vládě ruku tam, kde jde o společný zájem země, a neuzavírat se ani před politickou spoluprací s ODS za principiálních a pro občany srozumitelných podmínek.

Bohužel, politická síla, která stojí za panem Švejnarem, je sama ryze virtuální. Ušlechtilé rady, pokud nejsou konkretizovány a pokud za nimi nestojí reálná organizace s reálnou voličskou podporou, nejsou k ničemu, a pan Švejnar, i když se tváří jako virtuální monarcha, je ve skutečnosti pořád vydán na milost a nemilost Jiřímu Paroubkovi, který sice žádné ušlechtilé zásady nemá, ale zato disponuje reálnou politickou silou, přičemž se obávám, že specielně on ji získal právě tím, že nemá žádné ušlechtilé zásady.

ČSSD se k reformním návrhům stínového prezidenta nevyjádřila: není jasné, zda to lze považovat za souhlas nebo za pouhou zdvořilost. Tipnul bych to druhé, přestože je to v Paroubkově ČSSD něco krajně neobvyklého.

Jisté je jen jedno. Doposud jsme měli stínovou vládu, nominovala ji ČSSD. Teď máme stínového prezidenta, nominoval se sám. Zbývá k nim vytvořit ještě stínovou ČR. Kdo bude chtít, nechť se do ní přestěhuje. Ostatní mohou zůstat na sluníčku.

Ve skutečnosti to bohužel funguje jinak. Společným úsilím stínového prezidenta a stínové vlády se královstvím stínů stane celá česká země. A komu se to nebude líbit, má jedinou možnost: vzít nohy na ramena, pokud mu ještě slouží.

1. června 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.