Michal Musil zveřejnil v Mladé frontě Dnes 13. ledna pozoruhodný text pod názvem „Proč tolik lidí kupodivu stále omlouvá Topolánka“. Pozastavuje se nad „jistým druhem respektu a sympatií“ a kritizuje „pošetilou tezi, že Topolánek musí zůstat, protože ti ostatní jsou ještě horší“.

Není jasné, co znamená „tolik lidí“ a s kým vlastně pan Musil adresně polemizuje, to samozřejmě není v případě novinového sloupku nutné uvádět. Přímá polemika by ovšem působila věrohodněji. Není jasné, co znamená „musí zůstat“: musí zůstat v politice? Musí zůstat předsedou vlády? Musí zůstat předsedou ODS?

Necítím k panu Topolánkovi žádný velký respekt ani sympatie, což si každý čtenář Událostí může ověřit. Rád bych se však s pošetilou tezí, jak ji předestřel pan Musil, nějak vyrovnal. Docela bych ji držel, jen je z mého hlediska nepřesně formulovaná: především, nemyslím si, že Topolánek „musí zůstat“, ale že si nyní zaslouží podporu; dále je pro mě formulace příliš škarohlídská, jako rozený optimista bych řekl – „protože je o něco lepší než ti ostatní“; což je legitimní důvod, proč někoho podporovat. A konečně, nemluvil bych neurčitě o „těch ostatních“, ale o těch dvou, o nichž pak konec konců mluví i pan Musil: o Paroubkovi a o Klausovi. Jsou vybráni šťastně, protože jsou to v současné době hlavní Topolánkovi oponenti.

Za prvé: Topolánek je lepší než Paroubek. Mluvit o „nemilovaném Paroubkovi“ je nemístné zlehčování problému. Pan Paroubek není „nemilovaný“, ale pořádně nebezpečný. Je to cynický manipulátor, který se neváhal spojit s komunisty a udělá to v případě potřeby znovu, když to pro něho bude výhodné. Když to pro něho bude výhodné, spojí se s ODS, případně ještě s někým dalším z „občanských“ stran v PS podle vlastního výběru, a bude ji komunisty vydírat. A když to pro něho bude výhodné, zradí ji a spojí se znovu s komunisty. Je jako spojenec nebezpečnější než jako oponent. Topolánek to teď po velkém váhání a po velkých peripetiích nazřel.

Za druhé: Topolánek je lepší než Klaus. Klaus tlačí ODS pomocí svých lidí do koalice s Paroubkovou ČSSD. Tím ji zároveň štěpí. Topolánkovi nezbývá se od Klause emancipovat, protože Klausovy politické představy o velké koalici jsou jednak věcně chybné a jednak není ani formálně v pořádku, aby prezident vnucoval demokratické straně, byť byla jeho dítkem, své politické koncepce, aby demokratická strana byla řízena z Hradu pomocí jakýchsi převodních pák (tak si to kdysi představoval Havel s OF). Není pravda, že návrat „klausismu“ v ODS je vyloučený. V ODS probíhá spor mezi Topolánkovými a Klausovými stoupenci, přičemž Klausovi stoupenci jsou nyní v převaze.

Nezabýval bych se článkem pana Musila tak zevrubně, kdyby ve mně nenabudil silné podezření, že je nesen „jistým druhem respektu či sympatií“ k Paroubkovi a Klausovi. A kdyby pan Musil nebyl zástupcem šéfredaktora MfD. Těžko se zbavuji dojmu, že text mimoděk naznačuje, kde bude MfD napříště stát: na straně mocných, vlivných a perspektivních (je velmi pravděpodobné, že pan Topolánek ve dvojím konfliktu s Paroubkem i Klausem nakonec neobstojí). Je svým způsobem pochopitelné, že největší list v ČR citlivě reaguje na současnou mocenskou konstelaci. Jen je otázka, jak to ladí s nepsaným příkazem nezávislosti tisku.

14. ledna 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.