Iniciativa Děkujeme, odcházíme, podporovaná Lékařským odborovým klubem a Českou lékařskou komorou, a její střetnutí s vládou je jeden ze dvou velkých konfliktů, na němž se osvědčí nebo neosvědčí nynější vládní koalice. Způsob, jak bude vyřešeno, se jako precedens promítne do způsobu vládnutí u nás, a tedy druhotně i do úrovně občanských práv a svobod. Proto považuji za užitečné shrnout své výhrady do jednoho textu.

Nejprve poznámka na okraj. Týká se podpory, kterou iniciativě vyslovil „Svaz pacientů ČR“. Jsem taky pacient, jenomže neorganizovaný, a cítím v této souvislosti podobnou dusivou bezmoc, jakou jsem zažíval za totáče tváří v tvář „rezolucím pracujících“. Byl jsem sice taky pracující, aspoň v tom smyslu, že jsem chodil do práce (neměl jsem dojem, že bych se tam flákal, na tom ovšem tenkrát až tak nezáleželo) a mou občanku zdobil příslušný štempl. Pracující na rezolucích byli sice povětšinou (ne vždy, samozřejmě) virtuální povahy, ale na tom taky nezáleželo. V konfrontaci s nimi jsem patřil do kategorie „někteří jednotlivci“, což není nic moc. Rezoluce byly věnovány různým lumpárnám: například protestům proti západním imperialistům a jejich domácím přisluhovačům. Podporovaly naopak pronásledované pokrokové síly (např. různé neprávem stíhané teroristy). Po převratu jsem nějakou dobu doufal, že je to navždy pryč.

Následující shrnutí je jakýsi pokus o sebeobranu „některého jednotlivce“ proti Organizaci. Nemám čas, peníze ani manažerské schopnosti zorganizovat nějakou podpisovou nebo dopisovou akci. Třeba by se pak ukázalo, že některých jednotlivců je víc než členů Svazu. Jsem zcela vytížen svou publicistickou činností a jediné, co zvládnu, je dát v pár větách dohromady to, co si o iniciativě nemocničních lékařů myslím. Třeba se to bude hodit.

Nemocniční lékaři jsou mj. přesvědčeni, že si zaslouží jedenapůl až třikrát větší platy, než je průměrný plat v ČR (podotýkám, že většina lidí v ČR na průměr nedosáhne). Je to lidsky pochopitelné, to, co berou, je ve srovnání s tím, co berou jejich kolegové na Západě, směšně nízké. Bohužel to platí o většině státních zaměstnanců a vůbec zaměstnanců v ČR. Lékaři si mohou přivydělat soukromou praxí a přesčasy, jejich nespokojenost s přetížením je ovšem taky pochopitelná a obavy důvodné. Přitom ovšem např. vysokoškolští učitelé v drtivé většině oborů berou méně než oni a možnosti „dorovnat“ si příjmy placenou nadprací mají daleko omezenější.

Řeči o tom, že zdaleka nejde jen o platy, jsou pokrytecké. Celé střetnutí lékařů s vládou visí jen a jen na platech, to je jádro sporu. Pokud vláda půjde na kompromis, je to precedens pro další požadavky a další žádající. A otázka je, čím lze vlastně nároky nemocničních lékařů legitimovat. V čem jsou ti lidé důležitější než třeba policisti, hasiči, učitelé? Obávám se, že v české společnosti – tedy upřímně řečeno hlavně v lékařských kruzích – panuje přesvědčení o elitní povaze této profese. Ve skutečnosti nejsou lékaři jako stav i jako soubor lidí ani lepší, ani horší než ostatní. Stejně jako v jiných oborech jsou mezi nimi takoví, kteří bezesporu patří k elitě národa, i takoví, kteří k ní nepatří ani náhodou.

Jiná situace by jistě byla, kdyby všechny nemocnice byly soukromé. Pak by nestála otázka legitimity nároku (respektive vyřešila by se v rámci volné soutěže) a hlavně, vláda by do lékařských platů neměla co mluvit. Nejsem odborník v oblasti organizace lékařské péče a rád věřím tomu, že to není možné. Zároveň se nedá přehlédnout, že čím víc soukromých nemocnic bude, tím slabší budou spory jako je ten, který právě probíhá.

Druhá, a ještě daleko podstatnější věc je tak říkajíc technika lékařského protestu. Pokud nemocniční lékaři (a nemusí to být zdaleka všichni, nemusí jich být ani třetina) k 1. březnu odejdou z práce, může se zhroutit lékařská péče v ČR. Je zároveň zjevné, že lékařská péče se zhroutit nesmí. Organizátoři iniciativy tak tlačí jednak na veřejnost: donuťte vládu, ať nám ustoupí, jinak to šeredně odnesete („náš exodus, váš exitus“), a zároveň i na vládu (koukejte nám přidat, jinak vám to lidé spočítají). Ke zvýšení platů přitom chybí jakýkoli legitimní důvod.

Je mi líto, ale tohle jednání je amorální a po všech stánkách hanebné. A hanebné by bylo taky mu ustoupit.

Co asi udělá vláda? Podle ministra Hegera má deset dní času. Vždycky jsem si myslil, že k tomu, aby se vláda zachovala dubčekovsky, je zapotřebí statisíců po zuby ozbrojených cizích vojáků v ulicích našich měst. Neukáže se náhodou, že dnes k tomu stačí pár tisíc vyděračů, podporovaných terakotovou armádou virtuálních pacientů, podobnou té, kterou si kdysi pořídil na svou cestu do věčnosti císař Čchin Š'chuang-ti?

23. ledna 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.