Prezident Klaus nyní veřejně vyhlásil, že po skončení mandátu se bohužel nehodlá stáhnout na chalupu nebo na vzdálenou univerzitu. Bude se nadále usilovně angažovat ve veřejném životě. Prohlášení je obtížné chápat jako omračující novinku (každý to tuší i bez něho), ale jako dělostřeleckou salvu, zahajující bitvu o místo na politickém slunci: není sice zatím přesně vymezené, ale bylo by v logice prezidentova uvažování, kdyby bylo pokud možno ještě prestižnější než to dosavadní, je-li to vůbec možné.

Kdo je cílem útoku? Na první pohled vládní důchodová reforma. Cíl je zvolen atraktivně, lidem je to nepříjemné, cítí, že to bude něco stát. Věci se chopila opozice, protože v duchu paroubkismu, zbaveného nyní kultu osobnosti soudruha Paroubka, je úlohou opozice za každou cenu a ze všech sil oponovat vládě (až se probije k moci, bude její úlohou v duchu téhož paroubkismu opozici v něčem podobném za každou cenu zabránit). Věci se chopily i Věci veřejné, protože by jim mohla zvýšit bídné preference. Prezident v nich získal cenného spojence, protože bez nich reforma ani náhodou neprojde. Je to spojenec při vší slabosti o hodně významnější než Strana svobodných občanů. Proti reformě se bouří i tělesně postižení a knihomilové (těmi posledními prezident pohrdá). To odporu dodává jakýsi sociálně estetický přídech, který bych nepodceňoval. Takže: salva odpálena, vojsko se šikuje.

Své argumenty proti vládnímu projektu shrnul prezident do již druhého článku v MfD. Za prvé, zvýšení HDP je jedna věc a reforma druhá, neměly by se plést dohromady. Za druhé, podstatou reformy by mělo být přenést těžiště starosti o důchod z pečovatelského státu na svobodného občana (to asi většině občanů ani opozici nepůjde pod nos, Klaus ovšem dovede, jakmile se prokouše k moci, mistrovsky spojovat fundamentalistickou teorii s oportunistickou praxí). A konečně: zatímco průkopník sociálního státu Bismarck kdysi stanovil důchodový věk na tři roky po průměrné době dožití občana, dnes je čtrnáct let, ale předtím. Klaus sice neřekl, že by se chtěl vrátit k bismarckovským standardům, nicméně vytýčil směr.

Prezidentská ofenzíva měla svou předehru. O její povaze vypovídá to, co Klaus vidí jako uzlové body bezprostřední minulosti: pád Topolánka a Paroubka (zamlčel, že ve věci nebyl pouhým divákem, neboť Topolánkovi společně s Paroubkem horlivě mydlil schody), neočekávaný výsledek voleb do PS (to si jistě nenaplánoval), oslňující úspěch ČSSD v komunálních volbách (malounko nadsazené, nicméně v tomto podání ťafka dekapitované ODS, pan Nečas je, jak se zdá, hlavou pouze náhradní). Skutečné vyhlášení války nastává až teď. Je to válka vyhlášená vládní koalici, kterou si nenaplánoval a kterou by nemusel mít pod kontrolou. Půjde o putinovskou cestu od prezidentství k premiérství? U nás znamená víc, protože prezident je méně než v Rusku.

Je tu ovšem jistá, řečeno slovy nepřejícných, naděje: osobní preference prezidenta tvoří ze 40-50% jeho funkce, ostatní je jeho osobní zásluha. Jenže na druhé straně: je u nás mnoho politiků, kteří by byli schopni oprávněně aspirovat na funkci premiéra. Ale pokud vím, jen jeden, který by se nestyděl aspirovat na funkci vůdce národa.

Lidovky.cz 8. března 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.