Václav Klaus v poslední době mluví hodně o tom, že naše společnost je rozeštvávaná. V každém případě je krajně rozjitřená, rozdělená, a to vše je symptom hluboké, zatím nejvážnější krize polistopadového režimu. V takové situaci má malý smysl zabývat se prestižními otázkami, jako kdo na tom má větší a kdo menší vinu, případně kdo začal. Důležitější je kriticky se vyrovnávat s konkréty. Například s rozhovorem, který prezident v sobotu poskytl Lidovým novinám. Soustředím se na hlavní věc.

Václav Klaus se domnívá, že "katalyzátorem dnešního dění" je tzv. chrastavský atentát: je to prý "jistý lakmusový papírek pro naši zemi… který naprosto jasně ukázal, kde kdo stojí a z jakých hodnotových vzorců, z jakého pohledu na svět vychází".

Za "základ všeho" (zjevně základní konflikt, od něhož se odvíjejí všechny dnešní střety) považuje dlouholetou rivalitu mezi sebou a Václavem Havlem. Havel kdysi poskytoval "explicitní či implicitní základnu" lidem, kteří teď proti prezidentovi bojují. Pro ně považuje Klaus za určující "míru absolutní nenávisti, s jakou se jistá skupina naší levicové kulturně-mediální fronty pustila do boje se slovem atentát". Je zjevné, proč to dělají: "oni jsou nenávistní proto, že tehdy (opoziční smlouvou, bd) byli evidentně odstrčeni od významného vlivu v zemi". "Nenávist těch lidí, kteří, ač si mysleli, že se jim podařil sarajevský atentát, přesto prohráli, to je frustrace, kterou oni do dnešního dne nejsou schopni unést, a dokazuje to jejich osobní a lidskou ubohost."

Je zjevné, že nenávist není jen tématem citovaných výroků, ale že z nich zároveň přímo čiší (Klaus používá výrazy jako "ti Jochové", "pánové Rychetští" a nad Romanem Jochem vynáší dokonce jakýsi poslední soud: je prý směšný "celý jeho život, jak jsem ho zatím sledoval"). Boj proti atentátu zdá se být něčím podobným jako kdysi Boj za Rukopisy (i dikce připomíná Národní listy z té doby). Přitom otázka, zda šlo o atentát nebo ne, není věc světonázoru, ale věcné úvahy. Ostatně Klaus sám jí byl v první chvíli schopen ("pán by zasloužil pár facek"), pak si to bohužel rozmyslil. Jistě má taky pravdu v tom, že "sarajevský atentát" byl nekorektní politická akce a že "opoziční smlouva" v době svého vzniku docela legitimně reagovala na situaci. Nelze ale vysvětlovat všechny kritiky od té doby dodnes tím, že je za nimi frustrace z tehdejšího neúspěchu, spousta jeho kritiků s ním neměla a nemá nic společného a hlavně: jde v první řadě o to, co je obsahem kritiky, a ne co ji motivuje.

Prezident pak hovoří o tom, že na Hrad chodí stovky dopisů a e-mailů, kde ho lidé vyzývají: "uplatněte svou prezidentskou moc a sílu, zaražte to, to přece v civilizovaném světě není možné." Tedy hlasy pracujících, které by měly legitimovat jeho politickou aktivitu. Prezident je ovšem rozhodnut se po odchodu z funkce angažovat ve svém připravovaném institutu. Pouze "jestli mě někdo chce za každou cenu v politice udržet a myslí si, že naopak svými neuvěřitelnými útoky od střelby v Chrastavě po mediální výroky bude zastrašovat, tak já musím každého varovat, že tím jenom hrozí, že mě v té politice udrží, a způsobí, že já prostě bouchnu do stolu a řeknu: Takhle-tedy-ne."

Je zajímavé, jak se Klausovo zdůvodňování liší od toho Zemanova: Zeman své neustálé znovudrápání se na politickou scénu vysvětloval tím, že se mu sice moc nechce, ale nutí ho k tomu jeho neodbytní přívrženci. Klaus své setrvání v politice opírá hlavně o to, že ho k tomu nutí jeho neodbytní nepřátelé. Míra věrohodnosti se v obou případech dvakrát moc neliší.

A závěr? Je zjevné, že tento způsob vedení rozpravy krizi, v níž naše společnost je, nanejvýš prohlubuje a že má podíl na rozeštvávání společnosti. Pojetí společenského dění jako třídního boje, který spolu vedou "pravdoláskaři" s "trhurukaři" se dávno vyčerpalo, je docela neplodné. Jistě platí, že Havlova okřídlená fráze "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" ve své době přes všechnu kýčovitost a jakési pokrytectví symbolizovala všeobecnou vůli změnit systém, založený na přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist, v systém, opírající se o zásady, které kdysi byly i našimi, totiž že je třeba milovat bližního a že i nepřítel je bližní. A nikdo nebude Václavu Klausovi upírat zásluhy o vytvoření tradičního systému politických stran, na tom, že lidské právo vlastnit a svobodně podnikat bereme jako rovnocenné těmi ostatními, a stejně i na smírné a úspěšné vyřešení česko-slovenského sporu. Jenomže: to vše už je dávno. To, co předvedl ve výše zmíněném rozhovoru, je na podobné úrovni jako neuvěřitelný výrok Fero Feniče z ruzyňských oslav: Zapamatujme si, že Klaus tu nebyl! Je to rub a líc téže mince. A ta mince je prošlá, dnes si za ni už nikdo nic nekoupí.

LN, 8.10.2012