Poslanecké sněmovně se nepodařilo přehlasovat prezidentovo veto vůči novele zákona 24/1992 Sb., O Státním fondu pro podporu české kinematografie. Důvodem výjimečného úspěchu Václava Klause bylo nejspíš to, že se novela projednávala až v závěru poslední schůze Poslanecké sněmovny před volbami a část poslanců neformální koalice ČSSD a KSČM se už rozutekla. Neúspěch rozlítil filmové producenty, kteří reagovali tím, že uzavřeli český stánek na festivalu v Cannes (spolufinancovalo ho ministerstvo kultury) a ohlásili stahování českých filmů z dalších mezinárodních festivalů (včetně zlínského filmového festivalu pro děti - pozn. red.). V čele protestů stojí Asociace producentů v audiovizi, cílem je „potrestat politiky“. To je ovšem drzost souměřitelná s akcemi LOK v době, kdy ho vedl dr. Rath, nebo ze zlatou dobou Duškových železničních odborů, jen o mnoho směšnější, protože její dopad bude minimální. Jeden účel ovšem splnila: o věci se mluví, a to je, jak z následujícího vyplyne, dobře.

Podstata úpravy, navržené v novele zákona, má dvě stránky: finanční a byrokratickou. Především znamená podstatné navýšení finančních prostředků, jimiž bude Fond napříště disponovat. Byly mezi ně totiž zahrnuty mj. i „poplatky z vysílání reklamy a teleshoppingu v televizním vysílání“. Představují bratru cca 212 milionů ročně, což dosavadní příjmy Fondu několikanásobně zvýší.

Takovou hromadu peněz je ovšem třeba zodpovědně rozdělit. Proto se z Fondu stává Úřad s velkým Ú. Původně stál v jeho čele ministr kultury a měl k ruce až třináctičlennou radu, jejíž členy jmenovala (a odvolávala) na jeho návrh Poslanecká sněmovna. Teď se měl Fond změnit ve vládní orgán v čele s ministrem coby předsedou pětičlenného výboru. Další členy výboru jmenuje a odvolává na jeho návrh vláda. O poskytnutí prostředků z Fondu rozhoduje dvanáctičlenná Rada, kterou jmenuje a odvolává vláda rovněž na návrh ministra. A pouze pětičlennou dozorčí radu coby kontrolní orgán jmenuje a odvolává na návrh vlády Poslanecká sněmovna. Měl vzniknout byrokratický instrument, jímž by vláda byla mohla poměrně účinně zasahovat do oblasti filmového umění.

Prezident zdůvodnil své veto tím, že filmový průmysl, který je standardním obchodním odvětvím, nemá být financován z veřejných zdrojů. Není důvodů, proč by měl být privilegován ve srovnání s českou hudbou, výtvarným uměním, architekturou, literaturou, divadlem a sportem (!). Fond nadto sbírá prostředky od nahodile vybraných soukromých subjektů, které pak platí třikrát: daněmi, v rámci běžné konkurenční transakce při užití kinematografického díla a prostřednictvím zákonem stanovené dodatečné daně. Je se obávat, že může jít o „podporu vybraných podnikatelských zájmů a zájmových skupin“.

Na prezidentových argumentech samozřejmě něco je, nezdá se mi však, že by přesně vystihovaly, proč je zákon špatný. Je problematické vycházet z toho, že jde o „standardní obchodní odvětví“. Film je také (a především) uměním. Má jen tu smůlu, že vyžaduje velmi nákladný background a že v případě děl divácky méně atraktivních jsou ztráty velmi citelné. Problém dotací a sponzorů je daleko naléhavější než třeba v případě literatury.

Novela tento problém řeší velmi vyčůraně. Česká televize i velké komerční televizní stanice se podílejí na financování řady filmů. Zdrojem jejich příjmů je především nebo výhradně televizní reklama. O tom, koho podpoří a koho ne, si doposud rozhodovaly samy. Teď se část toho, co do filmu investují, vyjme z jejich kompetence tak, že rozhodovat o užití této části bude někdo jiný. To je typická rumcajsovská „poctivá loupežničina“.

Ten „někdo jiný“ bude stát, přesněji řečeno stávající vláda. Smysl této změny je, aby se vyčlenily zdroje nejen na komerční produkci, ale i na Umění, které si samo na sebe nevydělá, nebo hned nevydělá. (Nedovedu posoudit, do jaké míry si na sebe vydělá průměrný český komerční film). A tu je zásadní problém: pokud jde o umění, je stát a zejména exekutiva zcela zásadním způsobem nekompetentní. Co svět světem a stát státem stojí, fungují vlády v této oblasti jako podporovatelé různých nestydatých lobby, které kryjí slogany o podpoře čistého umění nejčastěji propagaci laciného a líbivého kýče. V Česku to platí tuplem. Každý bohatý nabob je při všech svých lidských slabinách jako sponzor tisíckrát nadějnější než stát, protože je schopen mít své lidské záliby a averze.

Novela zákona o filmu je (nebo naštěstí spíš byla) vydařená kombinace potěmkinské vesnice s babylonskou věží. Nemyslím si sice, že prezident musel zrovna v tomto případě rozmělňovat váhu svého veta (Zákoník práce a Zákon o neziskových nemocnicích byly podstatnější záležitosti), ale přesto … v tomto případě mu to vyšlo, a je dobře, že zákon neprošel.

27. května 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.