Dá se v něčem brát nynější situace Řecka jako něco, k čemu neodvratně spějeme? Řecké problémy jsou hospodářský rozvrat zřejmě nesrovnatelný s tím, co se děje u nás (padají z větší výšky). Zajímavé jsou spíš průvodní akce: brachiální pouliční násilí, iniciované pouličními neokomunistickými bojůvkami, které ostatní zřejmě sledují s jistým pochopením. Tři mrtví, nikoli mezi pouličními rudými teroristy, ale mezi normálními lidmi. Jistě: tak daleko ještě nejsme, naše problémy jsou v první řadě politické (též politický výklad hospodářské krize). Ale konflikt eskaluje, létají šutry a sklenice s vuřty, padají rány pěstí, zapalují se předvolební stánky. Na eskalaci se podílejí vědomky či nevědomky všichni (ČSSD není žádná nevinná oběť), a to vlastně od převratu dodnes.

Legrační je, že na začátku stála ušlechtilá předsevzetí. Václav Havel, čelná postava popřevratového období, snil o tom, že vybudujeme novou demokracii, lepší, než je ta na Západě, protože máme šanci se vyhnout jejím chybám – díky tomu, že jsme po půlstoletí v demokracii nežili. Zvláštní představa! Vybudovat dokonalejší demokracii, zbavené nedostatků té „buržoazní“, byl už plán dr. Edvarda Beneše.

Po Havlovu vizionářství přišel na řadu Klausův realismus: nechceme budovat demokracii, jaká tu dosud nebyla, nýbrž standardní demokracii západního typu, postavenou na politických stranách, občanských právech i povinnostech, soukromém vlastnictví a svobodném podnikání. Bohužel byl tento projekt provázen přesvědčením, že jsme bytostně součástí Evropy, nemusíme se do ní „vracet“, protože jsme z ní nikdy neodešli. Ve skutečnosti jsme žili skoro půlstoletí v primitivní orientální tyranii, ovládané zrůdnou ideologií, a naše představy (hlavně představy Václava Klause) o normálnosti byly touto skutečností mohutně ovlivněny.

Polistopadové vize nevznikly z čisté vody, jsou poznamenány mesianistickou ideologií, provázející vnik moderního českého národa. Palackého představami o „praslovanské demokracii“, která je Čechům vlastní, i modernější Masarykovou koncepcí náboženského základu české demokracie, odvozující se z husitství (podle politických okolností buď od Chelčického, nebo od Žižky).

Tyto hysterické emancipační ideologie mají ovšem jakýsi reálný základ. Ani Palackého, ani Masarykova činnost se jimi nevyčerpává. Česko existovalo v západní části habsburské monarchie a dokázalo vstřebat z vyspělejšího rakouského, německého i západoevropského prostředí liberální a demokratické ideje. Je velkou zásluhou Palackého, Havlíčka i Masaryka, že zároveň přispívali prací i osobní statečností k tomuto procesu. Kaz, o němž byla výše řeč, ovšem nelze přehlížet.

Bohužel, po listopadovém převratu se bezděky a bez kritiky navázalo na emancipační hysterické přehánění. A následovala stejně hysterická reakce. Nejprve přišel Miloš Zeman se svým skurilním panoptikem lidí vyvržených v procesu prvotní kumulace politického kapitálu. Jeho heslem byla „spálená země“ v důsledku jednak hloupé, jednak nezodpovědné a implicite taky zločinné aktivity předchozí politické garnitury. Tato představa byla jednak nevěcná, jednak se sama usvědčila z falše tím, jak si Zeman s Klausem nakonec padli do náručí. Další vlna hysterie následovala před volbami 2002, tentokrát pod taktovkou Václava Klause. Ten měl na praporu suverenitu, emancipaci od německého expanzionalismu a v pozadí taky už od EU. Musíme se udržet jako tvrz demokracie ve Střední Evropě. Kritika se týkala hlavně Havlova tábora. Klaus s tím sice volby prohrál, ale ve veřejnosti se něco z jeho koncepce, kterou od té doby rozvíjí (jen v popředí je teď nikoli Berlín, ale Brusel), uchytilo. A konečně Paroubek navázal na Zemana a dovedl jeho pojetí k dokonalosti, zejména reálnou spoluprací (zatím nikoli vládní) s komunisty na napravení chyb a zločinů „pravice“.

Nenávist, jak vidno, eskaluje a vrcholu dostala v nynější nekonečné předvolební kampani. Představitelé velkých zavedených stran úspěšně přesvědčují voliče, že jsou zloději a všehoschopní darebáci. Lidé jim to na slovo věří, a to oběma. Vytváří se prostor pro politické spasitele. Jejich heslem je příliv „Nového čistého“, odstranění dinosaurů a občanská samoobsluha (úderné oddíly), která dá zlořády do pořádku. Stejná potřeba spasitelů byla ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Před takovými, co se tehdy sami přihlásili, nás Pán Bůh chraň.

Protože lidé si mezitím zvykli na svobodnější a demokratičtější ovzduší, museli by si zase odvyknout. Jinak než řeckou cestou (kombinovanou dejme tomu s chilskou) to ovšem nepůjde.

LN, 10.5.2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.