Je zjevné, že žijeme v něčem jiném, než v čem jsme žili posledních dvacet čtyři let. Co to je, jak to vypadá, v čem je to jiné a jak se to může dál vyvíjet jsou otázky, které bude v příštích měsících třeba vyjasňovat. Je zjevné, že se tak nebude dít takříkajíc na mediálním výsluní. A někde a někdy se musí začít. Tento text je vlastně jen pár nesystematických poznámek k tématu "Povaha nového režimu".

Geneze

Zárodky nového režimu se zrodily v průběhu Velké protikorupční revoluce. Za její počátek je možné považovat vznik a volební úspěch Věcí veřejných jako (přechodně) vlivné celostátní strany. Vlna kulminovala loni v létě, tehdy udeřila hvězdná hodina uskupení jako Holešovská výzva či Vraťte nám stát, rozběhly se aktivity miliardáře Janečka, odstartoval Nadační fond proti korupci ad. Ti všichni patří do jednoho společného jakobínského pytle. Šlo a jde o chorobný proces: a jak to bývá u vážné společenské nemoci, po bouřlivé, horečnaté fázi následovala letos, když už se zdálo, že nejhorší máme za sebou, postupná paralýza životních orgánů společnosti. Nemoc totiž hned zpočátku zásadním způsobem ovlivnila smýšlení lidí a zablokovala schopnost střízlivě a racionálně uvažovat. Podstatné momenty byly prezidentská volba a letní apatie k probíhajícím politickým změnám. Výsledek podzimních voleb do PS byl už jen třešinka na dortu a dal se předem čekat.

Hybatelem celého procesu byla ČSSD a její předseda Sobotka. Svému hlavnímu cíli, svržení vlády (že o něco podobného opozice usiluje, je přirozené), podřídil bohužel úplně všechno (což by přece jen žádná opozice dělat neměla). Je pozoruhodné, že jeho hlavním učitelem a inspirátorem byl přitom politik, který sice dosud žije a těší se dobrému fyzickému zdraví, ale byl vlastní stranou i panem Sobotkou zavržen a stala se z něho politická mrtvola: Jiří Paroubek. Paroubek podstatně ovlivnil českou politiku i smýšlení veřejnosti, styl, který zavedl, paroubkismus, jehož vůdčí ideou je "až se dostaneme k veslu, všechno zrušíme", se prosadil a slaví triumf v nové koaliční smlouvě.

Triumvirát

Politické změny, jejichž průběhu se zhmotnil nový režim, mají tři vítěze.

Prvním je Miloš Zeman. Dosáhl velkého úspěchu v lednové prezidentské volbě, kdy se mu podařilo získat na svou stranu značnou část frustrované a rozlícené společnosti. Protože však nedokáže v denním politickém provozu dostatečně mírnit své málo atraktivní osobní vlastnosti, postupně o přízeň veřejnosti přišel. Navíc se úplně odkopal podporou své osobní pastrany, která pak ve volbách potupně propadla, a následným neohrabaným a krajně neúspěšným pokusem o vnitrostranický puč v ČSSD. Díky přímé prezidentské volbě a úpravě ústavy má však v rukou dva trumfy: silný mandát a faktickou nesesaditelnost. Je jako obrovský nepohodlný kus nábytku, jehož není možné se zbavit, protože neprojde dveřmi ani po schodišti a kvůli jeho vystěhování by se musel zbourat celý dům.

Druhým vítězem je Bohuslav Sobotka, vítěz smutné postavy. Projevil se jako politický Škrhola: podařilo se mu smést nejen nenáviděnou vládu (poslanci vládních stran mají teď v PS 42 poslanců a jsou odsouzeni k úplné bezmocnosti), ale rovnou celý režim. Dosáhl významného vítězství, jenže ne pro sebe (vyhrál vlastně jenom trochu), ale pro Andreje Babiše, bez nějž není schopen vytvořit životaschopnou vládní koalici.

A konečně Andrej Babiš. Dokázal na vlnách velké protikorupční revoluce chytit správný vítr. Jeho mocenská pozice je silná: má mohutné ekonomické, mediální a partajní zázemí. Dokázal informačně podchytit a medializovat pokus o puč v ČSSD a předvedl tak Zemanovi sílu, které prezident rozumí. Přitom se s ním umí snadno v té či oné věci spojit proti Sobotkovi a taky ovšem se Sobotkou proti Zemanovi. Sobotka se Zemanem se proti Babišovi spojit nemohou. Babiš je tedy v nejvýhodnější pozici.

Českou politiku dnes ovládá triumvirát, útvar typický pro starý Řím v přechodu od zahnívající republiky k teokratickému císařství. Triumvirové se spojili, protože jim nic jiného nezbývalo, na vítězství byl každý z nich sám o sobě příliš slabý. Zároveň si šli nemilosrdně po krku, protože všichni aspirovali na tutéž nejvyšší funkci ve státě, a během doby se ten nejsilnější dvou slabších bez milosti zbavil. Dnešní prostředky jsou sice humánnější než ty starověké, ale bez politických mrtvol se tento zápas ani dnes neobejde.

Pakt o neútočení?

Velmi mne zaujal článek Jana Macháčka z Respektu. Jmenuje se "Lepší babišizace nežli zemanizace", vyšel v jeho Auditu 27. listopadu t.r. a jeho závěr zní: "Kdyby však ANO ve volbách neuspělo, mohli jsme tu mít vládu haškovské ČSSD s komunisty a posíleného prezidenta Zemana navrch. Když teď leckdo varuje před babišizací Česka, mohl by si vzpomenout, že ještě před pár týdny hrozila akutní a úplná zemanizace Česka. Ať si každý odpoví na otázku, co je vlastně horší… Skoro se mi zdá, že lidem, kteří se děsí zemanizace státu a babišizace státu stejným dílem, nezbývá, než přemýšlet o sebevraždě." Musím se přiznat, že tomuhle způsobu uvažování vůbec nerozumím. Ve chvíli, kdy pan Macháček ten článek psal, už žádná zemanizace nehrozila. A dále - proč pan Macháček čtenáři sugeruje, že jsou tu jen tři možnosti – Zeman, Babiš nebo sebevražda. To jednak není pravda a jednak něco podobného byla v minulosti vždycky ideologie kolaborantů – vzor: stal jsem se komunistou, protože jsem si musel volit mezi Hitlerem a Stalinem.

Nemohu se zbavit dojmu, že mezi intelektuály z tohoto okruhu a Babišem zavládl jakýsi nepříliš mravný hradní mír: Babiš ustoupil z vymezení "starých pořádků" jako období "posledních dvaceti tří let" na "posledních dvacet let". Rozhodujícím datem se stává rok 1993. Období, kdy byla u moci první disidentská politická garnitura, bylo vzato na milost. A intelektuálové typu pana Macháčka se s ním potichu smiřují s vyčůraným zdůvodněním: je pořád ještě lepší, než Zeman. Jenže pro mne představují léta 1989-1993 přes všechny politické problémy, např. přes napětí mezi Havlem a Klausem, jeden celek, dobu, kdy jsem se mohl se státem, v němž žiju, při vší kritice identifikovat. To se teď změnilo. A nehodlám si vybírat mezi Zemanem, Babišem a sebevraždou, jak mi to nabízí pan Macháček. Nemusím si vybírat. Nikdo si nemusí vybírat.

16. prosince 2013