Udávání je činnost v Česku všeobecně rozšířená a dalo by se říci oblíbená. Tak například kdosi z Lidového domu práskl poslance Wolfa poté, co uprchl ze sociálně demokratického tábora na svobodu, že má údajně jakési problémy s podnikáním. Nato práskl naopak poslanec Wolf svého bývalého předsedu Paroubka, že ho údajně vydíral jeho údajnými problémy s podnikáním při prezidentské volbě pro případ, že by snad chtěl dát svůj hlas Klausovi. Obě práskající strany se chovají ryze pragmaticky a jejich jednání je tedy transparentní. Problém vzniká tehdy, když se do sporu zaplete někdo, kdo udává bez takového pragmatického důvodu (klasickým příkladem člověka udávajícího bez důvodu je občan, který udal, co viděl nedopatřením na svém domácím videu, a rozjel tak slavnou kauzu Kuřim). Pak vznikají problémy, zpravidla pro udávajícího (výše zmíněný občan měl kliku, jenom mu zapomněli poděkovat).

Smůlovatější případ je exstarosta Hanus. Starostoval kdysi v Putimi, která má, jak se zdá, na své policajty smůlu (viz slavný četnický strážmistr Flanderka z Haškova Švejka). Pan Hanus vzal vážně prohlášení ministra Langera, že chce policii vyčistit od bývalých estébáků, a poslal mu dopis s oznámením, že v Putimi žije a na správě jihočeské policie pracuje jistý pan Pixa, bývalý estébák. Tím napodobil jednoho mrťafu, jehož upálení dnes oslavujeme: ten taky započal svou antikariéru tím, že vzal vážně výzvu papeže k očistě církve od vyžírků a poctivě nahlásil všechny své nadřízené, kteří do této kategorie spadali. Vzhledem k osvícenosti dnešní doby nehrozí panu Hanusovi, že by byl v Putimi na náměstí upálen, nýbrž jen, že v soudu u Písku půjde, jak říká pan ministr, bručet, nebo vyfásne mastnou pokutu.

Dopis panu ministrovi totiž prodělal běžnou bumerangovou dráhu. Doletěl do ministrova sekretariátu, od toho se odrazil jako míček ve squashi a přistál na jihočeské správě Policie České republiky (mimo jiné i) v rukou toho, na něhož si pan Hanus stěžoval. Tato klasická trasa, standardní v době totáče, funguje, jak se zdá, i devatenáct let po převratu za středopravé vlády. Pan Pixa, který se svým estébáctvím nijak netají (pracoval na IV. správě StB od roku 1977 a měl na starosti sledování) se cítil dotčen tím, že by měl, jak se v dopise říká, „nabádat k návratu ke starým pořádkům“.

Pan Hanus si svůj osud tak trochu zaslouží: dopustil se totiž dvou školáckých chyb: za prvé, vzal vážně slova papalášova o potřebě účtovat s lidmi z minulosti, nebo se aspoň domníval jako jeho upálený předchůdce, že když vezme papaláše za slovo, nezbude papalášovi nic jiného než na hru, kterou sám rozehrál, přistoupit. Teď pyká za svou naivitu.

A druhá chyba: pod svůj dopis se podepsal, a to plným, pravým jménem. Tím dal nechtě najevo svou společenskou nebezpečnost. Základní pravidlo udání je, že se podepisuje jménem nikoli vlastním, nýbrž cizím (udání bez jména by bylo trochu podezřelé). Nejvhodnější je, když dopis podepíše mrtvola, jakási negativní obdoba nebožtíka Lajose Bácse, který objekty své pozornosti obdarovával ze záhrobí slušnými sumami peněz. Tím udání dostane lehce morbidní přídech, což mu dodá vážnost.

Zatímco dopis, podepsaný dosud žijícím smrtelníkem, lze vyřešit tak, že se pisatel pořádně skřípne (což se taky v případě pana Hanuse stalo), v případě, že je pod udáním podepsána mrtvola, je tento způsob vyřízení neschůdný a nezbývá, než udání vzít vážně.

Což je základní a trvalé poučení z krizového chování exstarosty Hanuse.

6. července 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.