Tento text má, jak titul napovídá, povahu zoufalého alarmu. Podnítila mne k němu zpráva z novin: Bývalí poslanci Věcí veřejných Michal Babák a Otto Chaloupka (spolu s některými dalšími) zakládají novou stranu. Jmenuje se Republika a byla už zaregistrována u Ministerstva vnitra. V současné době má třináct krajských organizací a několik desítek členů. Kromě originálního názvu (představme si, že by se nějaká strana jmenovala Tyranie: jak otřelé!) zaujme úsilí vytvořit "striktně pravicovou stranu".

S pravicovými stranami je potíž. Na počátku devadesátých letech, v době pravicového boomu, probíhala "integrace pravice". Proces, jehož účastníci byli přesvědčeni, že když se shromáždí co nejvíce nul, vznikne obrovské číslo. Nepovedlo se. Dnes je trend opačný: každý prvek pravicového reje se pokouší co nejvíc odrazit od svých stejně zkompromitovaných souputníků a zdůraznit svou autenticitu (začala s tím už před časem TOP 09 na účet ODS). Nejde o pravicovou stranu co nejvíce zintegrovanou, ale o pravicovou stranu co nejstriktnější. Zatím se zdá, že ani to nefunguje, nicméně proces je, jak vidno, pořád ještě v chodu.

Druhá pozoruhodná věc na Republice je účtování s minulostí. V tomto případě s minulostí Věcí veřejných. Svou radikalitou a nesmiřitelností ("Značka VV byla poněkud poškozena různými aférami a puči") a připomíná způsob, jakým zúčtovala se svou minulostí Filipova KSČM.

Zvlášť hrozivá mi ale připadá skutečnost, že strana hodlá "obhajovat střední třídu". Znepokojuje mne to mj. i proto, že se ke střední třídě (buržoazii, jak zní marxistický termín a zároveň taky nadávka) tak nějak počítám.

Střední třída má totiž smůlu: přitahuje pozornost lidí, kteří by se rádi politicky vyprofilovali, asi tak, jako přitahuje chudá počestná panna nenapravitelné chlípníky. Důvod její přitažlivosti je jakási nenápadná, skromná solidnost. Nedá se předpokládat, že by ve společnosti, a zvlášť v té české, byli nějak moc v oblibě bohatci. Jednak je jich málo a jednak jsou to většinou "zbohatlíci", což plyne z toho, že ještě poměrně nedávno jsme měli všichni holé zadnice. Navíc jsou bohatci, resp. zbohatlíci komunita poměrně plachá, což plyne z toho, že když je k nim někdo započten, obvykle se tím dává najevo, že ho lze o leccos okrást. Historická zkušenost z let 1945-8 je dosud poměrně živá a bolestná. Velkou popularitu měl svého času proletariát, zvláště poté, co se spoustě lidí, zahrnovaným pod tento pojem, podařilo namluvit, že jsou vedoucí silou společnosti a že jim patří veškerá moc ve státě. Záhy se ovšem ukázalo, že ve skutečnosti veškerá moc ve státě patří poměrně omezené skupince, které se říkává spodina. To trvalo až do listopadového převratu.

Pak ovšem přišla hvězdná chvíle střední třídy (vlastně bych měl napsat nás, střední třídy). Je nás zejména od té doby velmi mnoho, počítá se k nám široký okruh občanů s příjmem mezi 10 000 a 100 000 Kč (a ani ti, co se do těchto limitů nevejdou, nejsou pro střední třídu ztraceni, mohou se pak počítat buď k nižší střední třídě, nebo k vyšší střední třídě). Vzhledem k početnosti a dobré pověsti střední třídy pořádají se na ni zejména v období před volbami skutečné hony. A jak je vidět ani poté, co byla volební bitva dobojována, nemá střední třída šanci na klid a mír: podobně jako za třicetileté války, když město padlo a utichly zbraně, přicházejí političtí marodéři, ti, na něž se dosud nedostalo, a žádají si své. A poklidní měšťanostové si teprve užijí. Vae victis!

Proto vždycky, když slyším jako dnes zpěv politických sirén, se mi chce volat: milí spoluobčané, střední třído, braňme se! Nenechme si zbůhdarma věšet na nos tak obrovské bulíky!

Bohužel ale taky předem vím, že něco podobného je zcela utopický projekt. Nevydržel by ani do příštích předčasných voleb.

8. prosince 2013