Zdá se, že sedmnáctileté období mírové idyly v Evropě se chýlí ku konci. Tedy aspoň pokud jde o vztahy mezi Západem a Ruskem. To je záležitost pro nás zvlášť aktuální. Islámský terorismus nás ohrožuje jen zprostředkovaně: co by si na nás vzali, pouze když výrazně oslabí Západ, oslabí tím i naši pozici. Naším hlavním problémem je a zejména potom bude nebezpečí z Ruska.

Z toho, co se událo v posledních týdnech, je zjevné, že se Rusko vrací ke své tradiční politice a navazuje na poststalinskou epochu někdejšího SSSR. Na jedné straně tvrdý nátlak na partnera a řinčení zbraněmi, na druhé líbivé a neuskutečnitelné iniciativy, které mají zmást veřejné mínění na Západě a zkomplikovat tamním politikům rozhodování. Ruský postup ve věci české a polské antiraketové základny je klasickým příkladem: nejprve dělostřelecká příprava – zuřivé protesty, hrozba vypovězením nejrůznějších odzbrojovacích smluv, nasměrováním raket na Evropu a v mlhavých náznacích i zničením základen. Následně na summitu G8, na nějž jsou upřeny oči celého světa, okázalá „mírová iniciativa“ (návrh vybudovat společnou základnu s Američany v Ázerbajdžánu). A konečně, po summitu, vybalení toho, oč jde: okamžité zmrazení všech jednání s Polskem a ČR o základně vzhledem k budoucí americko-ruské spolupráci.

Doba je pro ruskou ofenzívu příznivá: Západ má potíže s divokým islámským (a latinskoamerickým) emancipačním hnutím. Zároveň s tím se v Evropě a v USA zvedá mohutná vlna pacifismu, zdaleka přesahující tu, která Evropu zalila v letech 1937-8. Jsou ohroženy transatlantické vztahy a slábne i solidarita evropských zemí. Rusové cítí slabost svých partnerů a rádi by jí využili.

Jejich cílem je posílit svůj vliv zejména na územích, které na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století ztratili. Hledají tu slabá místa – a dvě jsou zjevná na první pohled.

Za prvé malé pobaltské státy s velikými ruskojazyčnými menšinami: většina tamních Rusů shlíží k Ruské federaci jako ke svému ochránci a stýská se jim po rozpadlém impériu.

Za druhé Česko a Slovensko, země mimořádného strategického významu, kde se Rusům vzhledem k příznivým okolnostem (jazyková blízkost, zbytky „slovanských“ sympatií nebo aspoň nedostatek jakýchkoli obav z někdejší koloniální metropole) podařilo udržet si a rozšířit solidní předpolí. V obou zemích existuje silný a dobře organizovaný domácí tábor příznivců Ruska. Na Slovensku jsou už u moci, v ČR je situace krajně labilní: vláda je slabá, opozici by v lepším případě zvýšení ruského vlivu nevadilo, prezident je úplně mimo a jeho postoj je obtížné hodnotit jinak než jako projev jakési politické senility. Slovensko samo o sobě je přitom pro Rusy poměrně bezcenné, smysl má jen česko-slovenský „most do Evropy“.

K tomu, aby se ruské plány v česko-slovenském koridoru mohly začít úspěšně realizovat, chybí Rusům už jen maličkost: zvládnout situaci na Ukrajině. „Oranžová revoluce“ skončila díky neschopnosti a nejednotě jejích vůdců v písku. Své vítězství dokázali, jak se zdá, úplně prošustrovat. Přitom pád Juščenka bude pro Českou republiku znamenat něco trochu podobného tomu, co znamenal pro předválečnou ČSR anšlus Rakouska v předjaří 1938.

Bylo by třeba této situaci nějak politicky čelit. Je to svízelné a je otázka, zda už není vlastně pozdě. Když to dopadne špatně, nebudeme tu mít ani Hitlera, ani Brežněva, ovšem. Aspoň zpočátku ne. Ale zase se jednou potvrdí stará pravda: tomu, kdo si není schopen aspoň trochu pomoci sám, nemůže pomoci nikdo. To platí stejně pro Jižní Vietnam sedmdesátých let minulého století, jako pro Českou republiku Anno 2007.

10. června 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.