Jiří Pehe píše v Právu: „Ani plamenné projevy na Letné jaksi nemohly zastřít, že „komunistické nebezpečí“ v Česku bobtná do podoby mnohohlavého draka hlavně v době předvolebních kampaní. Nezaujatý pozorovatel se nestačil divit, odkud a proč se najednou šestnáct let po totálním bankrotu komunistického systému, který v podstatě dobrovolně odevzdal moc oponentům, vynořilo tolik protikomunistických bojovníků. Míra nebezpečnosti „komunistického nebezpečí“ byla už od pohledu nabíledni. Kdo se díval pozorně, viděl vesměs bělovlasé starce a stařenky, kteří byli rádi, že nemusí jako v minulosti na Letné stát, ale mohou se posadit. Ani Jiřina Švorcová už nezněla tak bojovně jako v minulosti. Vtírala se otázka, proti komu to vlastně ti na Letné mobilizují.Skutečné nebezpečí mezitím pochodovalo na Palackého náměstí. Vyholení hoši v kanadách, mávající prapory, které svými barvami nápadně připomínaly ty nacistické. Žádní stařečci a stařenky. Naopak, mládí v plné síle. Kdyby si mobilizátoři na Letné dali jen trochu práce se studiem historických zkušeností, věděli by, že právě hnutí, která se opírají o mladé rozhněvané muže, jsou ta nejnebezpečnější.“ Pan Pehe si z nás snad dělá srandu: ti bělovlasí starci a stařenky mají ve společnosti dvacetiprocentní podporu a vyšlou do parlamentu zhruba čtyřicet statných, schopných a velmi nebezpečných řimbabů v nejlepším věku. Kdežto holohlavé „mládí v plné síle“ (nechci ho bagatelizovat) má zatím podporu nulovou.

Jiří Pehe na tuto poznámku reagoval ve svém Politickém zápisníku, rubrika Ohlasy čtenářů (http://www.pehe.cz/ohlasy):

Musím se přiznat, že reakci tohoto typu jsem očekával spíše od někoho méně přemýšlivého, než je Bohumil Doležal. Podstata mého argumentu leží totiž někde úplně jinde.

Ano, komunisté mají 20 procent křesel v Poslanecké sněmovně, ale je to vyčerpané, dožívající hnutí, bez skutečné možnosti mobilizovat "ulici" a prosazovat své požadavky násilím. Jejich političtí vůdci, ač sami nejsou žádní stařečci, nanejvýš chtějí kousek podílu na politické moci; vědí velmi dobře, že ve světle národní zkušenosti s komunismem nemohou doufat v nějakou novou diktaturu, i kdyby si jí přáli.

Morální vypořádání s komunismem je velmi důležité, ale mobilizování proti "komunistickému nebezpečí" se v roce 2006 podobá zuřivému boji českých nacionalistů na konci 20. let minulého století s nebezpečím návratu rakousko-uherského područí a dalšími domnělými ohroženími české národní svébytnosti. Mezitím se v Německu rodil nacismus a v Sovětském svazu komunistická diktatura. Na tato skutečná nebezpečí tehdy upozorňovalo jen několik jasnozřivců, jako byl prezident Masaryk nebo Karel Čapek. Zbytek národa tato nebezpečí pochopil, až když bylo pozdě.

Obávám se, abychom kvůli boji s "komunistickým nebezpečím", v němž se profiluje spousta lidí, kteří rozhodně v době komunismu nevynikali odvahou (ba občas docela ochotně s tehdejší spolupracovali), neznemožnili to, co je skutečně důležité: vypořádání se s minulostí. Osobně mám pocit, že s údajným komunistickým nebezpečím dnes bojuje mnoho lidí právě nejenom proto, že mají špatné svědomí (což se samozřejmě netýká bývalého disidenta Doležala), ale i proto, že dokud budeme bojovat s tímto údajným současným nebezpečím, nebude čas se vracet k minulosti. Navíc, jak už jsem mnohokrát napsal, s komunistickým nebezpečím se u nás nejvíce bojuje před volbami. Je to nečestný nástroj politické mobilizace.

Nedalo mi to a odpovídám:

Téma je natolik závažné, že považuji za užitečné na poznámku pana Jiřího Pehe reagovat.

Sám jsem si někdy v roce 1991-2 taky myslel, že komunistická strana je „vyčerpané, dožívající hnutí“. Zjistil jsem však, že je velmi obtížné myslet si to patnáct let v jednom kuse. Po celých těch patnáct let mají komunisté stabilní podporu (jejich preference dokonce rostou, to je ale podle mého názoru způsobeno klesající volební účastí: komunistický elektorát je tradičně ukázněný). Nakolik jsou schopni mobilizovat ulici, prosazovat své požadavky násilím a doufat v novou diktaturou, je v této chvíli těžké posoudit. Vlastně nic takového ani nepotřebují: Paroubek jim slibuje faktickou (i když jistě omezenou) účast na výkonu moci s tím, že nebude formalizovaná a oni tedy neponesou žádnou odpovědnost. Nebezpečí je dvojí: jednak taková úprava společenského uspořádání, v němž vzroste úloha státu, míra centralizace, monopolizace hospodářského i politického života, bude fakticky omezena svoboda médií a vzroste moc policie a její možnost zasahovat do svobody občanů. Což je špatně, i když zatím nejde o žádnou diktaturu. Je znepokojivé, a zažíváme to v posledních měsících, protože komunisticko-socialistická spolupráce už funguje, jak snadno se na tom všem mohou komunisté dohodnout s vedením ČSSD, přesněji řečeno s Jiřím Paroubkem. A za druhé, problém komunistů od samého počátku je v tom, že byli vždy pátou kolonou ruského imperialismu. Ruská politika si po roce 1990 shodila rudé šaty, ale zdaleka nerezignovala na své ambice na světové scéně a zejména ve střední Evropě (k současné ruské zahraniční politice jsem se vyjádřil v tezích „Zahraniční politika a volby 2006“ v tomto čísle Událostí). Obnova úzkých vazeb s Ruskem, byť proměněným, by nutně znamenala omezení občanských svobod, a není v našem národním zájmu.

V případě KSČM nejde ani tak o „morální vypořádání s minulostí“, jako o vypořádání s přítomností, která není ve všech ohledech s minulostí totožná (jsou jiné podmínky), ale je nebezpečná, protože přítomná. Jde o jednu silnou politickou stranu. Že se vypořádání stalo aktuální zrovna před volbami, je pochopitelné a není v tom nic nečestného – hrozí totiž, že výsledek voleb vynese komunisty do takových pozic ve sféře politického vlivu, o jakých se jim dosud ani nesnilo. Chápu a sdílím nechuť pana Pehe k okázalým akcím typu „Zakažte KSČM“ (lidé, kteří se v nich angažují, to ovšem nemusí dělat ze špatného svědomí, tenhle argument mi nepřipadá úplně korektní). Nejde o to, KSČM zakázat, ale legálními prostředky ji politicky porazit: a to právě v těchto volbách.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.