Benedikt XVI. měl při návštěvě České republiky složitou už výchozí pozici. Jeho předchůdce v úřadě byl sice pro většinu české veřejnosti katolický tmář, ale naštěstí zároveň slovanský bratr. Setkal se tedy s jakousi laskavou tolerancí. Tento papež je nejen katolický tmář, ale zároveň Němec, úhlavní nepřítel českého národa: u lidí, jejichž historické vědomí vytvářel Alois Jirásek, tedy něco jako upír.

Účast na mších pod širým nebem netřeba přeceňovat. V Brně bylo nepochybně spousta Slováků, Rakušanů a Poláků. Navíc jde o atypicky katolický region. V Staré Boleslavi se nesešla ani polovina. Účastníci patří k vyhraněné komunitě, která většinu národa otravuje: víc než např. homosexuálové, ti jsou pro běžného českého člověka aspoň pochopitelní.

Navíc je třeba připočíst, že v případě návštěvy šlo přece jen o masovou akci. Hlava katolické církve je „veřejný činitel“. Veřejný činitel může na masových akcích těžko říkat něco jiného než banality (i když to málo, co jsem od papeže četl a co napsal v době, kdy byl ještě jen Joseph Ratzinger, mi přišlo dost pozoruhodné).

Zvláštní bylo počínání Václava Klause: běhal za papežem jako pejsek. Zavilí odpůrci „neviditelné ruky trhu“ to vysvětlovali jako politický kalkul. Myslím, že Klausovi křivdí. Klaus má jakýsi cit pro impozantní osobnosti.

Problém české společnosti není snad v tom, že je „ateistická“, ale že je prolezlá nenávistí. To je dědictví komunistické minulosti. Marxismus (a jeho ruská zpotvořenina o to víc) stojí na přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist. Opačný postoj se setkává, mírně řečeno, s nepochopením. Nejde o jednu církev, ale o křesťanství a křesťany všeobecně.

Kardinál Vlk prohlásil v ČT, že chápe svou misi jako krach. Nepodařilo se mu prosadit nic: ani zákon o církvích, ani majetkové vyrovnání s církvemi, ani smlouvu s Vatikánem, ani přiřčení katedrály katolické církvi. Poslanec Tlustý to okomentoval slovy, že kdo chce příliš, nedosáhne nic.

Poslanec Tlustý je typický představitel české politické a intelektuální elity. Přesto bych chtěl Jeho Eminenci oponovat. Každý něco přežene a něco nedotáhne, jistě. V zásadě však dělal to, co musel a měl. Těžko dosáhnout víc ve společnosti, v níž, kdyby se hlasovalo o tom, zda má být postavení církví (nejen té katolické, jsou tu i další) upraveno stejně jako za totáče, bud pro sedmdesát procent lidí, stejně jako proti radaru.

Takže: atrakce skončila. Pro katolické věřící znamenala hodně. Ti „bez vyznání“ se zase trochu pocvičili v nenávisti (jistě, ne všichni a ne příliš). A v národní paměti zůstane nejspíš uchována vzpomínka na to, jak po papeži při projevu na Hradě lezl pavouk. Nic moc.

lidovky.cz 29. září 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.