Nedožité osmdesátiny Václava Havla jsou přirozeným a pochopitelným důvodem ke vzpomínce i k oslavě. Byl nepochybně ze všech tří dosavadních prezidentů České republiky nejlepší: k dosažení této mety nebylo sice nutné dosáhnout nějakého akrobatického výkonu, ale zvlášť nyní to člověk rád ocení. O vznik a utváření České republiky se (spolu s dalšími) zasloužil. Navíc byl vynikající spisovatel a velmi dobrý publicista. Spolupracoval jsem s ním v šedesátých letech minulého století v časopise Tvář (který komunisté dvakrát zakázali). Vzpomínám na to docela rád a vážím si toho. Později (v disentu a po převratu) jsme se v lecčems názorově neshodli: tak to v životě chodí.

Nejde mi dnes ovšem v první řadě o to, koho a co teď oslavujeme, ale jak oslavujeme. Zaráží mne, jak snadno a s jakou pompou si dnes Václava Havla dávají na prapor ti, kterým nejde o nic jiného, než jak co nejvíc zprasit a vlastně zbourat stát, který pomáhal budovat a který dnes opovržlivě nazývají „dvaceti pěti lety, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli“. A jak snadno se s těmito lidmi stavějí do jedné řady ti, kteří s Havlem kdysi úzce spolupracovali, i ti, kteří se dnes halasně hlásí k jeho odkazu.

Přední místo ve slavnostním oplakávání Václava Havla zaujaly Lidové noviny, vlajková loď Babišova nejen mediálního impéria. Okázalé pocty vzdávané zesnulému velikánovi vyvrcholily oslavnou orgií v poslední příloze Pátek (zaujalo mne, kdo všechno se odhodlal přispět) a tvoří v LN jakousi protiváhu každodenní permanentní a úporné volební kampani za zájmy jejich majitele (poslední mohutná vlna předvolební babišoviny zaplnila stránky LN minulý pátek).

A je tu otázka: čím to je, že se odkaz Václava Havla tolik hodí k podobným hrátkám? A čím to je, že jsou jeho následovníci tak komicky bezbranní vůči podobné demagogii?

Vidím tu dva problémy:

Za prvé, ochota zesnulého uzavírat velmi (řekl bych příliš) široké kompromisy. Charta 77 vznikla jako kompromis demokratů se „socialisty s lidskou tváří“, s těmi, s nimiž jsme byli zrovna ve výše vzpomenuté Tváři (Havel, já i další) v ostrém sporu. Aby mi bylo dobře rozuměno: nejsem a nikdy jsem nebyl stoupencem fanatické teze „komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly“. Jen si myslím, že vždycky je třeba zvážit, v čem je možné spolupracovat a v čem se lišíme, a dále, že na hlubším politickém konsensu se musí dlouho a pečlivě pracovat, někdy a s někým se povede, jindy a s jinými ne. Něco podobného ostatně platí i o příliš širokém kompromisu s poraženým předlistopadovým režimem v prvních měsících po listopadu 1989. Odtud nejspíš plyne dnešní otevřenost následovatelů Václava Havla vůči Andreji Babišovi a jeho „Novým pořádkům“.

A za druhé, jakási dosti silná nedůvěra Václava Havla k parlamentní demokracii. Už v Moci bezmocných staví proti zkostnatělé formální západní demokracii, postavené na politických stranách, jako živý politický či vlastně nadpolitický organismus neformálních skupin, vytvářených ad hoc vždy k nějakému konkrétnímu, dílčímu účelu a sdružených kolem osobností, nadaných přirozenou autoritou. Později na to navázala představa o „občanské společnosti“, nezávislých iniciativách, které netvoří jen podhoubí organizovaných politických aktivit, ale mají praktickou politiku vyvážit, korigovat ji a do jisté míry ji i suplovat. (Představa „obyčejných lidí, kteří to už nemohli vydržet a účtují s politiky, co nemakají a kradou“, je vlastně něco podobného, jen ve čtvrté cenové kategorii.)

Odtud plyne poměrně velká zranitelnost polistopadové demokracie, malá schopnost dohodnout se na něčem společném, velká míra anarchie, která vedla až k hluboké politické krizi, v níž dnes žijeme, a učinila českou veřejnost bezbrannou vůči Andreji Babišovi a jeho Novým pořádkům. A hlavně, vytváří se tu vlastně na Havlův účet (on sám se už bránit nemůže) falešná celonárodní jednota, v níž si ve společném truchlení a oslavování podávají ruce Babišovi lidé s následovníky zesnulého prezidenta, podle známého českého hesla: padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Václav Havel v tomto panoptiku funguje jako barvotiskový anděl, kdežto roli čerta má hrát Miloš Zeman, politik sice odpudivý, ale služebný: je to jen portýr, který Novým pořádkům doširoka otvírá dveře. A všechno je to jen jedna velká odpudivá mystifikace.

Falešná celonárodní jednota se trochu podobá protektorátní atmosféře (jak jsem ji zaznamenal spíš až v jejích ozvucích, jsem ročník 1940): v době jistě daleko strašnější, než je ta dnešní, ovládlo českou veřejnost jakési nadnesené, trochu hysterické vlastenectví, které jakoby spojovalo do jednoho šiku odbojáře, zdeptanou a zastrašenou většinu i menší či větší kolaboranty. Tedy stejná mystifikace.

Dnešní falešnou národní jednotu, jejímž pojítkem má být Václav Havel, je třeba zbourat. To, o co dnes jde, je politické střetnutí mezi Starými a Novými pořádky, polistopadovou parlamentní demokracií a tím, čím má být dnes nahrazena. Jsem přesvědčený, přes všechny výhrady, které jsem tu zformuloval, že Václav Havel nakonec patří ke Starým pořádkům, k polistopadové demokracii. A že dnes probíhá široce založený pokus tuto skutečnost okázalými oslavami zastřít.

2. října 2016; psáno pro Svobodné fórum