„My“ se podle Pitharta dopustilo velmi nenáležitého chování. Je frustrované z dosavadního vývoje. Vadí mu, že se do politiky vracejí komunističtí papaláši. Připisuje listopadovému převratu z roku 1989 význam, který neměl. Hledá pořád všude zrádce, nepřátele, chtělo by čistit, prověřovat, odhalovat skryté agenty, estébáky. Nechává se strhávat dodatečně bojovnými frustráty.

Kdo všechno pod „my“ spadá, není úplně jasné. Jasné je, že Pithart z něho vyjímá „statečné studenty, disidenty a ty, kteří si od režimu odmítali brát jakékoli zavazující výhody“. Vymezení je dostatečně mlhavé, aby se do „my“ dal zahrnout skoro každý a aby se skoro každému dala přilepit dehonestující nálepka, a zároveň dostatečně určité, aby z něho vyplynulo, že Petr Pithart do „my“ rozhodně nepatří.

„My“ ovšem nemá nejmenší nárok na to, aby žádalo nějakou katarzi, nelítostný proces pročištění a očištění společnosti, oddělení dobrého od zlého, dobrých od zlých: zasloužit si to by bylo znamenalo v listopadu 1989 hodně riskovat, počítat s oběťmi, jít do boje, který není předem rozhodnutý. Ve skutečnosti se tehdy režim zhroutil sám od sebe a Václav Havel pak pro „my“ uspořádal nádherné, vzrušující divadlo, které „my“ euforicky prožívalo jako revoluci. Přitom jeho účast na ní se omezovala jen na cinkání klíči. Proto „my“ musí být rádo, že dopadlo tak, jak dopadlo.

Drzost jisté části českého disentu (jisté části, abych nebyl nespravedlivý) je omračující. Petr Pithart nám čte levity. Připomíná generálního ředitele velké společnosti, který poté, co zvoral, na co sáhl, a přivedl podnik ke krachu, vysvětluje zaměstnancům, že na nic lepšího nemají nárok, protože na rozdíl od něho kdysi neprojevili dost odvahy. A činí tak s přesvědčením, že zaměstnancům nezbývá nic jiného, než si to nechat líbit.

Byl bych rád, kdyby se přece jen mýlil. Proto jsem napsal tyto řádky.

15. listopadu 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.