Pod Kroměřížskou výzvu, vydanou o minulém víkendu, se podepsala řada známých veřejně činných lidí. Osobnosti veřejného života vyzývají všechny odpovědné lidi ke společné akci při volbě příštího prezidenta.

Osobnosti píší: „Čelíme dnes nebezpečí zvratu od demokratického vývoje k autoritativní formě vlády populistů a posunu naší země do sféry vlivu nedemokratických režimů, jež neuznávají hodnoty svobody a lidské důstojnosti.“ To je do slova a do písmene pravda, jen s tím upřesněním, že ten zvrat už tři roky plíživě probíhá - začal vítězstvím Miloše Zemana v přímé prezidentské volbě. Také kritika prezidenta Zemana v této souvislosti je správná a legitimní. Z toho hlediska mi připadá od věci argumentovat tím, jak se leckde stalo, že signatáři jsou „vykřičené osoby“, které si každý spojí s minulými neúspěšnými akcemi typu Děkujeme, odejděte nebo Impuls 99 ap. či s „Pražskou kavárnou“: jde o to, jaký je podnět, s nímž přicházejí. K němu mám v podstatě tři poznámky, které považuji za zásadní.

Za prvé: koho vlastně máme podle představ autorů výzvy volit. Zde jsou základní charakteristika: „spojovatel, který nebude společnost rozdělovat, ale smiřovat“; „osobnost, která bude pozitivně ovlivňovat společenskou atmosféru“; „člověk otevřený, který bude citlivě a zároveň odpovědně vystupovat vůči lidem“; „občan, který lépe než všichni ostatní (podtrhl bd) ví, že politická moc se musí podřizovat ústavě a zákonům“; „morální autorita, která bude vzorem pro celý národ“. Volíme tedy něco jako totálního ombudsmana: národního vůdce a spasitele. To je mimo jiné hrozivá nabídka pro lidi s nekalými vůdcovskými ambicemi, nejrůznější hochštaplery a autokraty.

Ve skutečnosti prezident není v parlamentní demokracii ani náhodou ten nejdůležitější: významnější je parlament jako místo soutěže demokraticky zvolených politických stran, vláda vzešlá z většiny v Poslanecké sněmovně a nezávislá soudní moc, která má mít v definovaných okamžicích nejvyšší nouze poslední, rozhodující slovo (pro pořádek upozorňuji, že do soudní moci podle ústavy nepatří ani státní zastupitelství, ani ÚOOZ). Prezident je hlava státu, která stát formálně zastřešuje a reprezentuje. To je velmi významné, ale stejně významné je vidět meze, které z toho pro prezidentskou funkci plynou, a ne přistupovat bez dalšího na kýčovité tradiční vymezení prezidentské funkce, které se u nás zaběhlo, a snažit do něj nalít „ten správný obsah“. To totiž není možné – k tak nesmyslné představě prezidenta neexistuje žádná „správná“ personální náplň.

Za druhé: v naší destruované parlamentní demokracii dnes reálně není středobodem výkonné moci prezident (jen na sebe soustřeďuje největší pozornost svým nemožným chováním a mediálním kraválem, který vyvolává), ani dosti slabý a bezmocný premiér, ale ministr financi (a průmyslový a mediální magnát a předseda fakticky nejsilnějšího politického uskupení) Andrej Babiš. A nejvýznamnější politickou událostí, která nás jako parlamentní demokracii čeká, není prezidentská volba v roce 2018, ale volby do Poslanecké sněmovny v roce 2017. Iniciativa autorů Kroměřížské výzvy je vlastně zavádějící, protože odpoutává pozornost od rozhodujícího střetnutí k něčemu následnému a druhotnému, s čím už se, pokud volby do PS dopadnou špatně, stejně nebude dát nic dělat. Andrej Babiš už dnes medituje o tom, zda místo prezidenta obsadit nějakou svou dekorativní loutkou (Martin Stropnický, Věra Jourová), nebo zda snad podpořit Miloše Zemana, nebo (což je taky možnost, i když si ji zatím nahlas nepřipouští) zda si ji vyhradit pro sebe. Nepromyšlená a hloupá iniciativa z Kroměříže mu situaci ještě usnadňuje. Jistě, zároveň to poskytuje jejím autorům širší prostor k veřejné prezentaci: např. v Babišových listech jim v kritice Zemana aspoň zatím bránit nebudou.

A za třetí: to, co se má nyní podle představ lídrů Kroměřížské výzvy odehrát, jsou jakési virtuální prezidentské primárky. Voličskou základnou jsou „všichni zodpovědní lidé naší země“, „občanská společnost po celé zemi“. Strany jsou pro straníky, občanská společnost je pro všechny. V čele jí v tuto chvíli stojí osobnosti, které se tam nominovaly samy. Veřejná podpora čítá teď (čtvrtek 12.03 hod.) podle jejich vlastních statistik 2132 osob. Formální postup výběru nejvhodnější osobnosti je sice velmi snadno zmanipulovatelný, naštěstí to ale nebude za těchto okolností nejspíš nikomu stát za to - a výběr taky nemůže dost dobře technicky fungovat. Zato se bohužel podaří zhloupnout spoustu důvěřivých lidí s dobrými úmysly, kteří by se jinak mohli v době hluboké a chronické politické krize zabývat něčím rozumnějším.

Celá iniciativa je jen další divoký, hluchý květ „nepolitické politiky“. Odvozuje se z Havlovy vize z Moci bezmocných o společenstvích zakládaných ad hoc k nějakému konkrétnímu účelu (v tomto případě k účelu par excellence, k volbě prezidenta) a o osobnostech, které jim stojí v čele (jak se tam dostanou, to se procedurálně neřeší). A výsledkem společného úsilí má být výběr osobnosti ze všech osobností nejosobnostňovatější.

Ve skutečnosti by nám stačilo daleko méně: nejvyšší státní úředník, schopný a slušný administrátor společenského provozu v dosti skrovných mezích daných prezidentské funkci ústavou.

Nepotřebujeme zvolit národního vůdce a spasitele. Potřebujeme zrekonstruovat parlamentní demokracii, kterou jsme si zejména v posledních třech letech vlastní indolencí mohutně poničili.

P.S. Na závěr si nemohu odpustit malou, trošku zlomyslnou poznámku: problém ohrožení svobody a demokracie v ČR mne a pár mých přátel zaměstnává natolik, že jsme už před třemi lety založili Klub na obranu demokracie. A Kroměřížská výzva nás natolik zaujala, že jsme se k ní vyjádřili hned po jejím vydání. Naše vyjádření najdete zde.

26. května 2016; psáno pro Echo24