Nečekej, až tě někdo pochválí, nemusel by ses dočkat. Raději se hned pochval sám! To by mohlo být heslem slavnostního setkání, které minulý týden pod názvem „15. let od obnovení kapitalismu v naší zemi“ uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku. Sešli se tam penzionovaní představitelé ekonomické reformy z počátku devadesátých let – Ivan Kočárník, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Marián Čalfa a další. A hlavním řečníkem byl – jak jinak – prezident Václav Klaus.

Klaus pronesl zajímavý projev, který si zaslouží kritickou pozornost. Upozornil, že bezprostředně po převratu lidé neupřednostňovali tradiční demokracii a „kapitalismus“, ale hledali nejrůznější třetí cesty. Třetí cestu v politice, která znamenala obhajobu „nepolitické politiky“, odmítání tradičních politických stran, apriorní nároky intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi. Třetí cestu v ekonomice, prohloubení perestrojky, víru v osvícené ekonomické centrum, které s internetem a populárními brožurkami amerických manažerů bude organizovat ekonomiku. A třetí cestu v zahraniční politice, budování mostu mezi Západem a Východem, překonání omylů Západu i Východu, současné zrušení Varšavské smlouvy i NATO.

Klausovi a jeho druhům, jimž šlo o kapitalismus, spontánní vládu neviditelné ruky trhu, tradiční demokracii, postavenou na politických stranách, a zahraniční politiku, v níž je ČSFR organickou částí evropského Západu, nebyli přitom hlavním protivníkem poražení komunisté, ale bývalí reformní komunisté z šedesátých let (Zeman, Komárek, Jičínský, Vlasák, Grégr, Vrba) a disidenti z kulturní a intelektuální sféry (Dienstbier, Havel, Pithart).

Klaus pak zrekapituloval hlavní prvky ekonomické reformy z počátku devadesátých let, upozornil na to, že „polistopadová euforie nedávala nekonečně dlouhý čas a prostor k nepopulárním krokům“, bylo třeba vyhnout se parciálnímu reformování a začít pokud možno velkým a nevratným krokem. Proto byli on a jeho spolupracovníci proti návrhům „odsunout začátek transformace až do chvíle, kdy budou perfektní instituce a právní řád, což znamená nikdy“.

Kritika Klause bývá velmi poznamenána tím, že ji provádějí v první řadě ti, co jim šlápl na kuří oko: koryfejové někdejšího OF, které politicky porazil, jeho oponenti z ODS, kteří se s ním nedokázali vypořádat čelně a volili raději na podzim 1997 nepříliš důstojný obchvat. Mám na mysli všechny ty řeči o tom, jak ekonomové předběhli právníky, o privatizaci formou zhasnutých světel atp. Podobný charakter má sociálně demokratická legenda o spálené zemi, kterou ČSSD od té doby dává soustavně do pořádku. Ve skutečnosti české hospodářství v roce 1997 narazilo na potíže, ale nezkrachovalo, ty potíže se podařilo překonat a hospodářský vývoj od vlády ODS k vládě ČSSD vykazuje spíš kontinuitu vzestupu, který by možná mohl být větším, ale to platí vždycky. Taky se nedá říci, že by Česká republika v posledních patnácti letech ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi utrpěla nebo ztratila, je otázka pro ekonoma, jímž nejsem, nakolik je ten proces v první řadě důsledek předem daného potenciálu českého hospodářství a okolností, a nakolik je výsledkem úsilí vládních ekonomů. Klaus si zaslouží kritiku, měla by být věcná a oproštěná od nepatřičných vlivů politické rivality.

Nejdřív několik poznámek víceméně na okraj: jako laik mám jakési výhrady ke slovu kapitalismus: to slovo je ideologicky zatížené, nabuduje pocit, že je to jakýsi vykonstruovaný systém konkurující „socialismu“. Možná proto mu lidé u nás zpočátku nedůvěřovali (nedůvěra trvala asi čtyři měsíce, než si všimli, že je úplná svoboda a mohou asi dovolit říkat věci, o nichž se jim dříve ani nesnilo). Zdá se mi vhodnější mluvit o soukromém vlastnictví a svobodném tržním hospodářství, které jsou nedílnou součástí liberální demokracie západního typu: přičemž nejsou ani důležitější, než ostatní součásti, ale ani méně významné. V každém případě, pokud je z celku liberální demokracie vyjmeme, zničíme ho.

Za druhé, nepovažuji za přesné mluvit o „apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi“. Buďme konkrétní: šlo o apriorní nárok disidentské skupiny kolem Václava Havla, která nabyla dojem, že díky svým zásluhám má oprávnění manipulovat společností, která se v minulosti údajně chovala zbaběle a nechala ji na holičkách. Netřeba snad zdůrazňovat, že tento nárok byl z hlediska demokracie nestoudný.

A za třetí: k rozdělení na reformní komunisty a disidenty z kulturní a intelektuální sféry je třeba dodat, že hranice mezi oběma uskupeními byla velmi nejasná a křehká: Dienstbier, Pithart a další byli taky reformními komunisty, jen Havel se s nimi solidarizoval jaksi dodatečně.

Klausův problém nebyl, že se postavil proti třetím cestám, ale že je nedokázal přesvědčivě překonat. Pokud jde o zahraniční politiku, koncepce mostu mezi Východem a Západem se zřítila jaksi sama od sebe, když se Východ mocensky zhroutil. Tím ztratily jakýkoli smysl i instituce jako RVHP a Varšavská smlouva. Klaus a jeho souputníci mají zásluhu o zapojení ČR do NATO a EU, nicméně mlhavou utopii reformně komunistických utopistů nahradil omezeným nacionalismem, zamindrákovaným zdůrazňováním „národní suverenity“, které vedlo k přecenění významu a možností České republiky v zahraničněpolitické oblasti a občas k nepříčetnému chování (urážky amerického velvyslance).Démonizace Evropské unie a jednostranné zdůrazňování transatlantických vazeb (jedno s druhým se z hlediska našich bezpečnostních zájmů doplňuje), benešovský nedostatek zdravé ostražitosti ve vztahu k mocným nedemokratickým režimům (Rusko, Čína) a pohrdavý vztah k našim malým středoevropským sousedům dokresluje obraz České republiky jako jakési ostrovní velmoci, který nemá nic společného s realitou je pro nás krajně nebezpečný.

Pokud jde o třetí cestu v politice, důraz na tradiční demokracii, opřenou o politické strany, je znehodnocen způsobem, jak u nás demokracie vznikala. V našem nynějším politickém systému existuje jediný skutečný dědic Občanského fóra, a to je ODS. OF bylo svými disidentskými tvůrci projektováno jako nástroj manipulace veřejností: proto mělo jen aparát, ne členstvo. Vzniklo a proměňovalo se zezhora, a dole tomu nic nebránilo – nic tam totiž nebylo. Klaus se obratně zmocnil velké části tohoto aparátu a uhnětl z něho ODS. Strana od začátku trpí převahou funkcionářů nad členstvem, byla nezdravě závislá na svém vůdci, namísto diskuse v ní narůstalo vnitřní pnutí, které ji na podzim 1997 málem zničilo; po Klausově odchodu upadla do krize, z níž se dosud nevybabrala. Do standardní demokratické strany západního typu jí ještě hodně chybí.

Pokud jde o hospodářskou oblast, omezím se na pár poznámek. Hlavním problémem nebyla rychlost reforem nebo nedostatek právních nebo dokonce morálních ohledů, ale to že Klausovi a jeho lidem zachutnala moc a snažili se udržet hospodářství (i vnitřní politiku) pod kontrolou pomocí polostátních bank. Prorůstání politiky a ekonomiky mělo devastační vliv na politickou oblast a muselo působit jako brzda i v hospodářské oblasti. Tento experiment se ovšem v roce 1997 zhroutil.

Ze všech těchto důvodů je česká transformace vadná a nedokončená. Klaus a jeho spolupracovníci mají zásluhy, které v žádném případě nechci zpochybňovat. V tuto chvíli je však důležitější vidět jasně to, co se nepovedlo a co jde třeba napravit.

15. ledna 2006
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.