Předminulý týden stál Jiří Paroubek po dohodě s Kalouskem pouhý krůček před definitivním vítězstvím: oba, zřejmě v zajetí minulosti, zapomněli na to, že KDU-ČSL má taky nějaké členy. Jednání skončilo fiaskem, Kalousek byl nucen odstoupit a Paroubek se octl v trapné situaci. Jako nejlepší obranu zvolil frontální útok na ODS, ačkoli ta se provinila jen tím, že se od něho nechala vodit za nos v době, kdy v zákulisí už chystal společnou vládu s lidovci.

Prekérní je i situace ODS: hnána buď pudovou touhou opět přičichnout k moci (jinak by se pod Topolánkem asi rozhoupalo předsednické křeslo), nebo obavou, že kdyby došlo při tvoření vlády na Paroubka, mohl by uspět, nejspíš ale obojím, ustoupila sociální demokracii prakticky ve všem: vzdala se svých malých koaličních partnerů a vydala se Paroubkovi všanc, přistoupila na poloodbornickou vládu a nakonec si Topolánek nechal nadiktovat i schůzku s Paroubkem mezi čtyřma očima a na místě, které si expremiér určil. Hnána směsí chtivosti a strachu, potupným způsobem Paroubkovi naletěla, a že to nedopadlo úplně nejhůř (ostatně ještě není všem dnům konec), není její zásluha.

ODS vzbuzuje nyní větší sympatie: ale není to jen tím, že je v tom střetnutí ten slabší a méně špatný? To je na úspěch málo. V době, kdy končil nešťastný premiér Špidla, se k ČSSD nechovala o moc líp než teď Paroubek k ní, jen jí chyběla jeho manažerská protřelost a mazanost.

Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Nemohu se zbavit dojmu, že máme politickou elitu ještě o fous horší, než jakou bychom si zasloužili. Například Paroubkovo a Rathovo chování k politickým oponentům, k prezidentovi a k novinářům se velmi vymyká tomu, s čím se řadový občan setkává v běžném životě, dokonce i na úřadech, ve zdravotnictví a většinou i na policii. V nejvyšších patrech politiky se pomalu etablovali nejen bývalí a současní komunisté, ale i někdejší bachaři, policejní bouchači, lidé s nadstandardními vztahy k StB a management ze středních úrovní starého režimu. Kritika této skutečnosti je prezentována jako nepřípustná diskriminace a nesouhlas s komunistickou ideologií je vydáván bezmála za něco podobného antisemitismu.

Stojíme dnes na konci sametové revoluce: šlo v ní, jak tomu v revolucích bývá, o vzpouru „lidu“ proti „pánům“. „Lid", jehož představitelem je dnes hlavně ODS, jak se zdá, prohrává. Chyba může být v tom, jak a v jaké podobě jsme přijali demokratická pravidla a instituce a jak jsme se hned od počátku stavěli k dědictví skoro půlstoleté sovětské okupace. A neškodilo by zamyslet se trochu nad slovy oslavovaného Karla Havlíčka: „Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu... Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.“ S tím, že „národ“ znamená jeho elity. Pro „lid“ platí ovšem presumpce neviny.

MfD, 7.9.2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz, dodatečná rekonstrukce rubriky Co týden dal v době redakčních prázdnin na stránce Dohánění ztraceného času
Publikováno s laskavým svolením autora.