Je nesporné, že krize, kterou teď prochází Sobotkova vláda, je nejvážnější, jaká ji zatím potkala. A zároveň je to politická krize srovnatelná s tou, která se plně rozpoutala přesně před třemi lety, v červnu 2013, policejním přepadem Úřadu vlády a následným pádem Nečasova kabinetu.

Je samozřejmě možné debatovat o načasování a průběhu střetnutí ohledně policejní reorganizace. Vždycky jsou po ruce nějaká pro a proti a všechno se dá udělat lépe či hůře. A je možné se hlavně ptát, co vlastně pohledává ČSSD, strana, která se hlásí ke svým demokratickým tradicím, v jakémsi spolku s Petrovskými, co si proboha od toho spolku slibovala a proč tam vůbec lezla. Dalo by se o tom debatovat celé hodiny a ostatně se to už taky dělo. Jenomže když hoří barák, mohou profesionální i dobrovolní hasiči vést takové diskuse jen tak, aby jim to nebránilo v účinném hašení požáru.

A nemá taky smysl zrovna teď příliš meditovat o podstatě a filosofii demokracie a podobně. Na pořadu dne jsou docela jednoduché otázky.

Například: mají se praktické otázky fungování policie a státních zastupitelství stát celonárodní agendou, která se rozhoduje ve veřejné diskusi? Nebo: mají se státní zástupci účastnit politického jednání představitelů politických stran? A vůbec: mají být policie a státní zastupitelství nezávislé? Opravdu nezávislé mohou být jen v policejním státě. Takovém, který je jejich. Něčemu podobnému je třeba za všech okolností a všemi silami bránit.

Státní zastupitelství jsou součástí exekutivy a policie exekutivě podléhá (v parlamentní demokracii přitom zároveň podléhá parlamentní kontrole). Měly by být politicky nestranné (takže by se např. neměly přímo či nepřímo stávat politickým instrumentem, zejména v tichém souručenství s mediální propagandou, ať už havlovskou nebo babišovskou, což se u nás bohužel po listopadu 1989 stávalo a teď se to děje tuplem); to je všechno.

Měli bychom se rozhodnout, zda dáme přednost Novým pořádkům, Babišovi, Zemanovi a silám Velké Protikorupční Revoluce (iniciativy a média posthavlovské „Občanské společnosti“, část policie a státních zástupců), nebo parlamentní demokracii, pro niž jsme se rádi a svobodně rozhodli po listopadovém převratu z roku 1989. Je třeba se rozhodnout – a to platí zejména pro ochromené strany demokratické opozice, ODS a TOP 09. Neměly by se tvářit, že jde o nějaký vnitrokoaliční spor, do kterého jim nic není. Naopak, jde o všechno. A neměly by hlavně připustit, aby si je zbůhdarma brali do úst a dovolávali se jich Babišovi žurnalisté (jak to činí např. Martin Zvěřina v sloupku čtvrtečních Babišových Lidových novin).

9. června 2016; psáno pro Svobodné fórum